Reklama
 
Blog | Svět naděje a pohlazení

Kapitola dvacátá první: O puchýři agentky Kalvy

Milí přátelé, čtenáři. Ještě jste úplně nezapomněli na příběh ztraceného pražského jezulátka a na nesourodý spolek padouchů a hrdinů, kteří se je snaží vypátrat? Chvíli se oddávali dekadentním vídeňským radovánkám v hotelu Sacher (resumé zde), ale dopisy neznámého pisatele (snad ministra Sikory?) je zavedly až do Španěl a postavily v turistické obuvi na začátek dlouhé pouti do Santiaga de Compostelly. Dnešní díl kratochvilného čtení Vám přináší agentka Kalva...

Ne vážně, nejzajímavější myšlenky mě napadají, když si holím nohy. Nebo když si lakuju nehty. Cvičili mě speciálně na vysoké podpatky – dokážu na jehlách protančit celou noc a do terče pak nastřílet plný počet. Dokážu si taky senzačně popotahovat sukně, aby se nikdo kolem nemohl soustředit na nic jiného, než kdy vykoukne koleno nebo podvazek. Nohy pro mě zkrátka mají zásadní význam. Takže jsem byla v neforemných pohorkách trochu nervózní – aby se mi chodidla nějak nerozšláply nebo něco. Třicet kilometrů pochodu mi nevadilo, ale představa, že jsem všechny krásné střevíce musela nechat v Olgo a teď půjdu kolik dní v bagančatech mě opravdu ničí.

Město, kde dneska nocujem, se vyznačuje hlavně tím, že je děsně pokálený od psů, a protože setrvale mží, všechny ty psí hromádky jsou rozmoklý a rozpatlaný po chodnících. Taky jsou tu všude plakáty s místníma papalášema a já si nemůžu nepoložit otázku, proč lidi volej takový nabubřelý otlemený žabáky. Ale to koneckonců neni moje věc. Moje věc – teda naše věc – je pouť: poslední úkol v naší honbě za jezuletem – čím dál víc mi to připomíná táborové bojovky, jenom doufám, že na konci nebude poklad s čokoládou, protože té bych neodolala a naskákaly by mi pak pupínky. Proč já nikdy neodolám?

Večer jsme strávili v kamenném sklípku naší nocležny. Jen Kateřina s Videm se hned vypařili na pokoj. Zato s námi večeřeli ještě další lidi – samí poutníci. To se mi docela líbí, duchovní věci mě hodně bavěj. Nedávno jsem třeba četla toho Coelho a cítila jsem se pak hodně povzneseně, taková lepší. My jsme taky poutníci – máme na to dokonce i průkazy. A škoda, že není tepleji, koupila bych si kristusky s koženýma řemínkama kolem kotníku, myslím, že by mi slušely.

Reklama

Při večeři, to jsem zapomněla říct hned na začátku, jsem zjistila, že se mi udělal fakt hrozný puchýř na malíčku, a tomu přisuzuju, že jsem pak účastníky naší výpravy viděla v trochu jiných barvách než kdy dřív:

Mám samozřejmě oči hlavně pro poručíka, on je prostě úžasnej. Dneska vypadal trochu menší a trochu křehčí, ale to vůbec nevadí – vždycky jak se zamračí, nahrbí ramena a natáhne si přes oholenou hlavu černou kapucu, tak úplně vidim, jak zase přemýšlí nad špatností světa, a mám chuť ho někde na pláži mazat faktorem 34. Nevzal si vůbec žádné zavazadlo – chce se prý pořádně očistit a bude skromnej. To je mu podobný, drahouškovi. Ale on to stejně dlouho nevydrží, za chvíli přestane být tichej a začne někde děsně řvát, třeba "nasrat!" nebo "kurva", drahoušek.

Kapitánka byla taky menší – jenže to je botama, to je jasný. Je od policie zvyklá na kanady, tak jí asi pohorky nevadí, naopak šlape s ohromnou vervou a ohromně rovně. Venkovní povětří jí zcuchalo vlasy a ona vypadala jako vrabčák – zranitelný vrabeček, akorátže s pronikavým kritickým pohledem. V Olgo nechala celý karton cigaret, takže je trochu nervózní, ale tvrdí, že místo kouření bude malovat, že měla z výtvarky vždycky jedničku. Jednomu malíři u cesty, který vystavoval samé mušle, výtvory tak sepsula, až se rozplakal. Očividně jí to hned spravilo náladu.

Atašé se na ni shovívavě podíval: "Ale no tak, Rubi…" A ona vyprskla smíchy a otočila se k němu zády. Michal se teď pořád drbe – už to ani neskrývá. Řekla jsem mu, že to působí divně, že když bude vypadat, jako by měl blechy, tak si měl ten svůj necesér s modrýma tabletkama rovnou nechat v Olgo, že žádnou nesbalí. Řekl mi se zvláštním leskem v oku, že má pocit, že ho pořád šimrají nožičky nějakého brouka nebo pavoučka, že po něm určitě nějaký běhá, ale je hrozně inteligentní a nenechá se už celé dny chytit. Zvláštní – vždycky jsem si myslela, že ke stáru si nechá udělat zlaté zuby, po kterých celý život toužil, že si nasadí všechny své masivní zlaté prsteny a bude pableskovat někde nad kavárenskou šachovnicí. A on zatím obroste pavučinami!

Olga si celý večer podpírala hlavu a pozorovala všechny kolem. Je to tichá holka, tváří se jako intoška a vypadá, jako by žila někde uprostřed lesů – v jednu chvíli se mi zazdálo, že má do vlasů vpletené větvičky a na nohou indiánské mokasíny. Ale to se člověk nesmí nechat zmást. Jednou jsem dělala na případu, stála proti mně taky taková se zádumčivýma očima. Měla jsem vylákat jistýho lampasáka do temný uličky, tak jsem kolem něj kroužila a potahovala jsem si sukni přesně podle příručky, ale když už byl na háčku a stačilo zaseknout, ta druhá vyskočila na stůl a předvedla takový břišní tanec, že po mně už ani nekouk. Cítím, že tahle knihomolka by to dokázala zrovna tak – možná kdyby si pořádně přihnula z yogumina.

Trochu jsem ty piksly s čajem zkoumala – ten ramenáč na obrázku se dívá dost potměšile. Nápisy mají být japonské, ale co se tam opravdu píše, nikdo neví. V tuhle chvíli už ho pijeme všichni – každé ráno se odkudsi vynoří pro každého hrnek a voní tak omamně, že nikdo neodmítne. Podezřelé! Zdrojem yogumina je prý Vido – škoda, že on ani Kateřina s námi nebyli, určitě by taky vypadali jinak, než jsem je viděla doteď.

Pak tady máme Wenceslaa. První pravidlo mojí práce je, že náhoda nikdy není náhoda. Takže když se vyskytne někdo, z koho se "náhodou" stane váš řidič nebo průvodce nebo tlumočník apod., je třeba tuplem dávat majzla. Wenceslao je taky tichošlápek, jako by neuměl do pěti počítat – ale k čemu pak to logaritmické pravitko?! Cha! A na nose má brýle – a to já vím, že na brejlovce je zapotřebí si dát pozor, protože umějí ohromně měnit tváře. Znám to od bráchy Honzy Loretta – ten když si nasadí brýle, dokáže mluvit jenom o balistice a dráhách letu, teprve když si brýle sundá, vypráví mi o holkách a co zas kde nadělal za maléry. Proto musím počkat a na to jezule, které měl přinést a místo kterého jsme se v Olgo dočkali jen dalšího dopisu plného přechodníků, se ho zeptám, až bude ve sprše.

Nějakou teorii na to celé mám, i když to neni moje práce vymejšlet teorie, jsem spíš na praktický, "hmatatelný" úkoly, jak říká Michal. Oni s Rubinštajnkou plánovali krádež jezulátka několik let. To vím, protože u Michala se věčně povalovaly různý obrázky z toho kostela a knížky o tom, kolik by za tu sošku kde dali – teda myslím obrazně, jak jsou z ní Latinové paf. Ale asi to trochu přešachovali – místo aby sošku prostě štípli a zmizli, zapletli do toho spoustu lidí a matlali falešný stopy tak dlouho, až jim někdo jezule vyfouk. Teď ho nemůžou najít ani s pomocí policie a vědátora Vida. A ještě je někdo tahá po všech čertech jako kačery na špagátě. A dobře jim tak. Já mysim, že člověk má bejt rád, když má večer s kým vlízt do vyhřátý postele, akorát je zapotřebí se postarat, aby jistý typy v tý posteli nesetrvaly dýl, než je nezbytně nutný, a jiný typy aby zase zůstaly a druhej den udělaly snídani. Chtít v tomhle prohnilym světě víc je blbost a troufalost a taky trochu rouhání a každej za to má bejt seknutej přes prsty, tak jak se to teď děje nám.

Kdo ale za provázky tahá? Seděl dnes večer ve stejné místnosti? Ten hnědooký s neholeným strništěm? Ta dlouhovlasá s bublavým smíchem? Ten, co si na záchodě střihnul dlouhou sestavu jangového tchaj-ťi-čchüan? Kdo je ministr Sikora? Zádumčivá atmosféra a tichošlápkovství poutníků svědčí o tom, že někde pod povrchem nejspíš něco pěkně zavání.

Tak jo. Končim, v bráchově pokoji teče sprcha, to už bude bez brejlí. Ideální chvíle, abych se ho konečně zeptala, co o případu ví. Pak si musim oholit nohy a třeba ještě na něco přijdu…