Reklama
 
Blog | Svět naděje a pohlazení

Kapitola čtrnáctá: Vzpoura

Co asi Kačenku čeká, až kapitánka vyjede zdviží nahoru? Kolik hořkých slz ještě spolyká poručík? Kým je ve skutečnosti profesor: nadaným terapeutem, nebo přestrašeným měkkotou? A veliké překvapení na závěr... další kapitola kratochvilného čtení na víkend, napsaná perem Michala Matouška, je zde.

Kudlanka! – Ona je kudlanka, napadlo mě. Všežravá agresivní mezinárodní kudlanka. Jestlipak dala taxikáři spropitné, a pokud ano, z jakých peněz je platila? Má na takové výdaje vnitro fondy? Nebo se k taxikáři chovala se stejnou nabobskou přezíravostí, jakou od rána do večera častuje nás? Hluboko v duši mě pořád bolel pohled na smutného Derera; poprvé v životě si vyjede za hranice, a hned toto. Zdálo se však, že profesor protentokrát odvedl dobrou práci. Poručík už neplakal, spíš potichu a lehce vulgárně láteřil. Nebyla jsem nijak pohoršena; chápala jsem, že je to jakási škraboška, kterou si policista nasazuje navenek, aby tam uvnitř měl čas obnovit své mužství. – Takže ona mu odešla, a ještě se mu vysmála. Co bych asi udělala já, kdybych se profesorovi přistrojila do nahoty nekřtěňátka, a on si pak jen tak bimbal jako hodiny na věži?

Zaplašila jsem tu představu, a zničehonic se mi v paměti rozeznělo jako chorál:

Až nad každičkým párem
Se štěstí sklene duha
Tu všem nám bude hračkou
Co dříve šlo jen ztuha…

Reklama

A já v tu chvíli věděla, že to udělám. Vzepřu se, pohádám; začnu křičet. Nebo po kapitánce rovnou něco hodím. Přemýšlela jsem, co by asi na mém místě udělala Olga… ale nic dramatičtějšího, než že by si nachystala a vypila další čaj Yogumin, mě nenapadalo.

Do apartmá kapitánka vtrhla jako velká voda. Bleskurychle jsem ji přejela pohledem od hlavy k patě ve snaze dopátrat se, kde byla a čím se zabývala, když od nás odešla; nevšimla jsem si ničeho, a ještě po mně Rubinštajnová sekla: "Co civíte, Rabínová? Doučila jste je tu němčinu?"

"A co jste dělala vy?" odpověděla jsem drze.

"Co je vám po tom, Rabínová?!" zvýšila kapitánka hlas. "Mám se vám tu snad zpovídat? Beztak by váš slepičí mozeček nic nepochopil."

Ale já se tentokrát nedala tak snadno. "Můj slepičí… mozeček je pořád ještě mozeček svobodné bytosti. Mohu kdykoli odjet, pokud se k nám budete chovat, jak se zatím chováte, a pokud si tu budete pěstovat jen svoje vlastní, ať už služební nebo mimoslužební…"

"Vy že jste svobodná bytost?" skočila mi kapitánka, celá brunátná, do řeči. "My vám tu iluzi na vnitru vyženeme z hlavy. – Vy jste jen, a to si dobře zapamatujte, Šmudla. Sněhurku v tomhle kusu nikdy hrát nebudete…"

Chtělo se mi ječet. Plivnout. Vrazit jí drápy do tváře a s potěšením jezdit ze strany na stranu. A až by skořápka praskla, spadla na zem a rozbila se, jsem přesvědčená, že by pod ní nebylo nic, myslím tím vůbec nic: prázdno. Leda tak whisky a kolty, v předem neodhadnutelném poměru. "Budu si na vás stěžovat na velvyslanectví!" zavřeštěla jsem.

Viděla jsem zděšení na Romanově tváři. – Odmyslíme-li si touhu a cit, které na nás sestupují z nebes: mohl by mi takový člověk být oporou, neřkuli záštitou? Vzorem, ke kterému bych mohla vzhlížet, či titánem, jemuž bych toužila noc co noc podléhat a vzdávat mu svou rozkoší hold? Vybavily se mi všechny ty chudinky, které se kolem něj na fakultě točí. Anna, sestry Střípkovy, přemoudřelá Petra…

Sevřela jsem pěsti a zoufale si snažila vybavit nějaký použitelný chvat jiu-jitsu. Jenže v profesorovi opět procitl zdatný terapeut a mírotvůrce. "Co kdybychom se teď všichni povinně zasmáli? A já toho, kdo to opravdu dokáže, pozvu na vynikající večeři…"

Kudlanka okamžitě nasadila svůj nerozbitný vítězoslavný úsměv. I Derer bez větších obtíží zkřivil své hezké rty; patrně na chvilku zapomněl na pohanu, a naopak připomněl si některá ze svých dřívějších vítězství. Mezi jaké lidi mne to osud zavedl? – Prudce jsem zavrtěla hlavou a kapitánčin úsměv do sebe s chutí vstřebal další injekci jedu.

"Nejsem vám snad povinna poslušností úplně ve všem?! Nepřivezli jste si mě jako chechtáčka na hraní?!" Profesorův prosebný pohled se dovolával našich důvěrností v drožce… "Nebo jako barbínu do fiágru?!" dodala jsem zle.

Profesorovy oči teď potemněly, nicméně mlže urážky vysrkl pedagog naprosto uhlazeně. Dokonale zvládnutým hlasem slíbil objednat mi večeři na pokoj, posbíral svou suitu a já konečně osaměla. Co jsem to provedla? Proč jsem si s bestií vůbec začínala, a když už jsem začala, proč jsem se nedokázala bránit lépe? Může mi ta stvůra ublížit? Ochrání mne Roman před její zlobou… ne, tuto otázku jsem si ve skutečnosti nepoložila. Pokud bych někde skutečně hledala ochranu, přicházel by mnohem spíše v úvahu španělský konzulát.  

Stále jsem před očima měla Romanův zraněný výraz. V kalhotkách jsem cítila hřejivé vlhko: byla to ještě inkontinence, nebo už další porce vášně? Nevěděla jsem; z hrdla se mi dral temný, žádostivý mruk. Mumlala jsem hrozná slova, o kterých jsem ani nevěděla, že je znám. Psala jsem je prstem na okenní tabuli. Pozpěvovala jsem si je na nápěv Ódy na radost. – Jak je možné, že člověk charakterově tolik nepevný ve mně probouzí takovou smyslnost? Nebo snad právě proto?  

Odpovědi, které mne napadaly, se papíru ostýchám svěřit… když vtom mne z myšlenek vytrhlo zaklepání na dveře a já pocítila ulehčení. Večeře! Jak já si nyní pochutnám bez toho, abych se musela donekonečna rozhlížet, odkud přichází další hrozba! Či přemýšlet, co je vhodné udělat nebo neudělat, říkat nebo neříkat… vždyť má duše je právě tak čistá a panenská jako mé tělo: bez poskvrnky, bez vedlejších, natožpak zištných úmyslů. Proč nikdy nemohu být prostě jen sama sebou?

Otevřela jsem dveře. Za dveřmi však nestál číšník, nýbrž můj šéf Michal; kupodivu jsem se nelekla. Stačila jsem si ještě všimnout, že v jeho opět dokonale sladěném zevnějšku je patrná jakási nevyslovená hrozba… a poslední, co si pamatuji: nasládlý pach, nejspíš chloroform…  

Autorem dnešního dílu je Michal Matoušek.      

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama