S náhlým objevením Juana Loretta Honzy Vurbse, ne nepodobným bleskovému vojenskému výsadku, si Kateřina Rabínová s jistým údivem uvědomuje, že tento dvoumetrový mladík s kouzelným úsměvem Deana Reeda na ni stále působí jako olbřímí rozprašovací nádoba s feromony. Profesor Roman Vido jako by pro ni ani nikdy nechodil po planetě Zemi. Jako by to ani nebyl on, kdo ji připravil o to nejcennější, co dosud nosila pod sukní. Honzo! vyjekne a vlítne mu do náruče s vehemencí rakety Pershing IA.
Katko, co tady děláš? zvolá dojatě a je skutečně k nerozeznání od trabanta s americkou poznávací značkou. Jeho velký pes mechanicky vrtí ocasem a koulí očima.
Překládám.
Leda tak nohu přes nohu, pomyslí si profesor ledově. A to s takovou intenzitou, že se v Olgu rázem ochlazuje. Nicméně, aby z toho vyšel alespoň krapet důstojně, vyštěkne: Ukažte mi ten dopis, Vurbsi.
Snad nechcete dělat naši práci, profesore? vyjede po něm stroze kapitánka, dnes nadstandardně ráčkujíc.
Myslel jsem, že ho nechcete pro samé přechodníky ani vidět…
Teď nemyslete, profesore. Derere, čti! vystřelí z ní jako z rotačního bubnu. Zapaluje si gauloisku a ústy vyfoukne ultramarínový kouř.
Poručíkovi, nepřivyklému na její tykání, se po celé hlavě rozlije hluboký ruměnec, takže vypadá jako zakládající člen skupiny Deep Purple. Takto zbarveného jej již ostatně známe z hotelu Sacher ve Vídni. Zpupně čte dopis, nic neříkaje. Po chvíli ze sebe vysouká: Soudruh ministr Pavel Sikora nám vzkazuje, že se máme vydat na dlouhou pouť do Santiago de Compostela. Na cestě se máme pomocí duševních meditací dozvědět víc.
Meditovat se Santiagem do postele? našpulí půvabně rty Kalva a několikrát obejde postávající skupinku chůzí manekýny z předváděcího mola.
Tak proto jsou tady ty batůžky s mušlemi! zvolá atašé.
Já o svou mušličku asi právě přišel, posteskne si pro sebe profesor Vido a dlouze se zadívá na Vurbse. Jeho rty jsou přitom pevně sevřené tak, že by přes ně neprolétl ani zbloudilý iont vzduchu.
Tohle že nám vzkazuje ministr naší socialistické vlády? vysouká ze sebe kapitánka a hodí přísný pohled na stále ještě ruměného Derera. Po dlouhém nádechu z gauloisky vypouští kolem kadmiově žlutý dým.
Ano, podepsán vlastní rukou. Celé to vyřizuje nějaký s. Vlastimil Marek.
To se jako máme teď kodrcat pěšky stovky kilometrů jako nějaký bigotní katolíci jenom proto, abychom měli nějaký vidění soudruha Marka? Shodit to celé na ministra Sikoru si přece jenom netroufla. Uvědomila si též, že jedná neadekvátně a v rozporu s dokumenty, které podepsala před odjezdem v Bartolomějské. Nedá se však nic dělat, Milánkové, rozkaz je rozkaz. Řekněte nám o té poutní cestě víc, profesore. Její ráčkování přechází v rachot cirkulárky. Zapaluje si další gauloisku, aby se všem vzápětí ztratila v oranžovém oblaku.
Santiago je jedním z nejvýznamnějších katolických poutních míst s velkou katedrálou, začíná s jistým zadostiučiněním vysvětlovat profesor Vido, ale ještě stále myslí více na pro něj vzdalující se velké dvorce ňader Kateřiny Rabínové. V devátém století zde byly objeveny údajné ostatky svatého Jakuba Staršího, jednoho z dvanácti apoštolů.
Nemohl byste laskavě přeskočit několik historických epoch? oboří se na něj nervózním tónem obchodní atašé Matoušek. Vaše proslovy mi čím dál víc začínají připomínat televizní debaty vašeho kolegy, akademika Ivo Kaipra. Kvůli jejich bezbřehé rozsáhlosti přišli televizní diváci o celou řadu kvalitních utkání v kopané. Olga souhlasně zavrní.
Však vás již moc nezdržím, odvětí klidně profesor Vido, který objevil v pečlivě vycíděné špičce Matouškovy polobotky odraz jisté, velmi intimní Kalviiny části těla. Tak intimní, že by na ní oko džentlmena nemělo jaktěživ spočinout. Zkrátka, bude nutné sbalit si nejpotřebnější věci pro pěší turistiku do batůžků a připravit se na dlouhý společný pochod několika set kilometrů, praví profesor, neodtrhávaje oči z Matouškovy polobotky. A nezapomeňte, že u dlouhých pochodů jsou nejdůležitější boty, dodává lehce třesoucím se hlasem.
* * *
Skupinka se pomalu rozchází ke svým zavazadlům, jenom Kateřina Rabínová se ještě stále sladce olizuje s Lorettem Honzou Vurbsem. Mezitím si poručík kleká k jeho psovi, celému z elektronek, a hladí ho. Jak se ta věcička jmenuje? zeptá se.
BigDog, to je z angličtiny, zamumlá Juan Loretto, na moment se uvolňující z chapadlovitého Kateřinina objetí.
Rubinštajnová přitom neskrývaně pozoruje Derera. Vydechuje kobaltově modrý dým, hladí se po lýtku, kde má, vzhledem na dobu, odvážně vytetovaného motýlka, co při jejím ochmýření vypadá jako noční můra – a v duchu si pro sebe říká: Proč u tebe, sakra, chlape,nikdy nevím, jestli mi víc připomínáš Tellyho Savalase jako Kojaka nebo Spejbla s Hurvínkem?
Poručík vstane od Vurbsova elektronkového soustrojí BigDoga, pomalu polkne a řekne: To bude asi tím, že všichni tři jsou dost mizerní herci. Půjdeme? Naše zavazadla budou potřebovat inventuru. Ruměnec z jeho lebky je zcela pryč. Dokonce se zdá, jako by tam nikdy nebyl. Ve svém vzedmutém chřípí ale stále silně cítí useň. Vstává a z výšky svých dvou metrů už nevidí kapitánčin ohryzek prudce poskakující s pravidelností válců jejich pražské služební Volhy. Kapitánka po posledním šluku odhazuje oharek cigarety a nad ní se rozprostře neprůhledný olivově zelený mrak.
* * *
Na prostranství před hostincem si všichni chystají své batůžky na pouť do svatého města. Děsí je velká délka pochodu, nicméně spoléhají na Venceslaua a jeho náklaďáček. Při balení dochází k několika poněkud zvláštním událostem, které mohou být pro další průběh děje vypovídající.
Poručíkovi při otevření jeho služebního kufru vypadne mrkací panna, oděná do dámského spodního prádla značky Triola vyvedeného do nejmenších detailů. Dítě Ježíš! Jezulátko!! vyhrkne profesor, který to spatří jako první. Je na něm patrné, že se ještě nevzpamatoval z příchodu Juana Vurbse a z toho, co uviděl v polobotce Michala Matouška. Je mi z vás na blití, profesore, řekne trochu netaktně Derer, naprosto zdrcený tím, že by se měla provalit jeho životní vášeň pro sbírku panenek ve spodním prádle. Snaží se to však celé přejít bez zbytečných komentářů. Jenom na pohled své šéfové z převalující se mlhy Van Dyckovy hnědi přitom nebude moct dlouho zapomenout.
Kapitánce Rubinštajnové, když si rovná ve svém kufru s potisky Františkových Lázní a Lázní Bohdaneč prádlo, vypadne zase lísteček z čistírny nebo opravny punčoch. Bleskově po něm sáhne Matoušek a schová jej do jedné z kapes svého saka. Kapitánka to samozřejmě postřehne, ale nedá na sobě nic znát. Nevšimne si však, že celou scénu monitoruje také Kalva.
Ještě pořád poněkud rozpálená Kateřina se ptá Olgy, co vše si bere sebou do batůžku. Jenom yoguminy – i pro tebe, a pár hygienických potřeb, odpovídá jí Olga se zvlhlým pohledem. Hlavou se jí právě honí hity Karla Gotta. Není jasné, zda příčinou jejích zvlhlých očí je konzerva Yogumin nebo mnohanásobný zlatý slavík. V té chvíli Kateřině mimoděk proběhne hlavou pasáž z článku v Rudém právu, který jí na koleji před časem četla Olga. Ta pasáž se týkala obrazu v bytě indexového spisovatele Ludvíka Vaculíka. V novinách popisovaný obraz, jednalo se o dvojakt, na obě děvčata zapůsobil tak silně, že spisovatele vyhledaly a nabídly se mu k opisům knížek pro jeho státem zakázanou Edici Petlici.
Profesor Vido si na svatojakubskou pouť do batůžku přibaluje i kolt na kapsle, který zakoupil pro svého synovce ze slezské Vřesiny u Hlučína v Madridu. Ještě stále se mu klepou ruce z pohledu do polobotky obchodního atašé. Rovněž jeho tlak vykazuje extrémně vysokou hodnotu. Tu ale profesor může jenom tušit.
* * *
Z hostince vychází Venceslauo bez úsměvu a volá směrem ke kapitánce: Tak co, Checo, máte už pro mě to logaritmické pravítko?
Ne, to nemáme, nevím, co mě to napadlo, slibovat vám takovou pitomost. Říká přes překlad Rabínové Rubinštajnová, která se momentálně nachází v oparu korálové červeně cigaret Gauloises.
Na Venceslauovi je celkem zřetelně vidět, že si nemyslí, že logaritmické pravítko je pitomost.
Nechcete se napít? říká medovým hlasem Olga a podává Venceslauovi neotevřenou plechovku Yogumina.
Co to je? Není v tom alkohol?, ptá se suše Venceslauo.
Bohužel ne, procedí Derer skrze zuby a Matoušek si v duchu říká: Chutná to jako chcanky.
Není, říká Olga, bude vám moc chutnat a jistě vás i osvěží.
Venceslauo se napije, hlasitě mlaskne a řekne již s typickým úsměvem: Moc dobrý, dáte mi ještě jednu? Olga mu nerada podává ještě jednu plechovku a trochu ustaraně se společně s Kateřinou dívají na zbylých sedmnáct balení. Dobrá tedy, víte co, Češi? Do Fonsagrada vás neodvezu, protože nemáte slíbené pravítko. Sliby se mají plnit. Ale že mi tady señorita nabídla tak dobré pití, půjčím vám svého kozla. Ve Fonsagrada ho ale budete muset nechat u mé tety Rity v garáži.
Koza v garáži? vyhrkne Kalva snažíc se dostat svůj bujarý prs do podprsenky.
Ano, je to garážový kozel. El Macho Cabrío de Garaje, praví Venceslauo.
Garážový nebo garážovaný? ptá se trochu školometsky Michal Matoušek.
To je otázka jak z modré knihovny, otáčí se k němu Venceslauo zády.
Atašé, v touze trochu srovnat skóre, přistupuje k Olze: To jste udělala moc chytře s tím pitím, Oli, a pokouší se s křivým úsměvem vraženým do neoholené tváře o trochu sebestředný vtip: To mně jste nikdy žádný dárek nedala.
Něco tu pro vás, Michale, taky mám, říká pohotově Olga a podává Matouškovi krabičku z voskového papíru.
Co to je? ptá se zvědavě.
Plastelína, dají se z ní dělat moc hezké barevné věci.
Například?
Na to přijdete brzy sám.
Skupinka Čechů, na cestě za Bambini di Praga, nakládá své batůžky na Vurbsova BigDoga a Venceslauova kozla a vydává se na cestu španělskou Asturií do devadesát kilometrů vzdáleného Fonsagrada, aby se tam mohla napojit na jednu z poutních cest do Santiaga de Compostela. S Olgem, kde si ponechávají zatím své kufry, se loučí kouřem růžové barvy tělového odstínu, kterou kapitánka vyfukuje ze své gauloisky.
