Reklama
 
Blog | Svět naděje a pohlazení

Kapitola čtvrtá: Rozhovor u krbu

Světlo pouliční lampy prozářilo tmu. Právě včas, aby příchozím na večerní bohoslužbu poskytlo pocit jistoty a bezpečí při zdolávání strmého schodiště před kostelem Panny Marie Vítězné. Dorazila jsem na schůzku raději dříve. Stoupla jsem si tedy až na poslední schod, abych mohla pohlédnout do tváří příchozích, ale známou tvář profesora Vida,  jsem mezi shrbenými postavami nezahlédla. Hodiny na věži odbily šestou. Zevnitř kostela se rozezněl mohutný hlas varhan. Mše začala. Zůstala jsem před vchodem do kostela sama.

 „Snad se jen zdržel na přednášce, nebo mu ujela tramvaj,“ přemítala jsem v duchu.
Náhlý poryv větru mě roztřásl zimou.
„ Za tohle čekání mě bude muset pozvat na šálek dobrého čaje. Jinak mu žádný dopis nedám,“ durdila jsem se v duchu na profesora.
Hlas varhan prudce zaburácel do večerního ticha. Ohlédla jsem se ke dveřím. Vstupní dveře kostela byly pootevřené a v nich jsem zahlédla  postavu  toužebně vyhlíženého profesora. Kývl na mě, abych ho následovala. Vešla jsem za ním do kostela rozzářeného mihotavým světlem svíček. Na vzdáleném bočním oltáři, obklopeném stříbrnými anděli, žehnala vosková figurka malého Ježíše věřícím. Oděna byla v zelené, bílými krajkami lemované, sametové roucho. Profesorovo tiché pobídnutí mě vytrhlo z úžasu, který se mě zmocnil nad Pražským jezulátkem. Pokračovala jsem za ním do tmavé chodby propojující kostel s klášterem, na jejímž konci profesor otevřel malá dvířka a vešel do místnosti, která byla za nimi. S tlukoucím srdcem jsem vešla za ním. Byla to skromně zařízená pracovna s krbem a já okamžitě zamířila k teplu, které vydával plápolající oheň v krbu.
„Odložte si, prosím, Káťo. Mohu Vám nabídnout výborný zelený čaj na zahřátí?“
„Ano, to budete velmi laskav,“ odpověděla jsem. 
Náhlý příchod ze zimy do tepla se však nelíbil mému bolavému kotníku. Rozhlédla jsem se po místnosti, kde bych se mohla pohodlně usadit. V zadu u okna byly dvě rokoková křesla. Mezi nimi stál stolek vykládaný různými druhy vzácného dřeva. Zamířila jsem ke křeslům a uvelebila se v jednom z nich a profesor usedl do druhého křesla.
„Dovolil jsem si předem připravit  speciální povzbuzující čaj Yogumin.“
Nalil mi omamně vonící čaj do šálku.
„Děkuji, profesore,“ zakončila jsem úvodní nezávaznou konverzaci a bez dalšího otálení jsem otevřela kabelku, z které jsem vyndala žlutou obálku a podala mu ji.
Netrpělivě obálku roztrhl a vytáhl z ní dopisní papír stejné barvy. Soustředěně začal číst. Byla jsem ráda, že nepostrádal pečeť, kterou byla původní obálka opatřena. Zvědavost co je v dopise napsáno, začala přemáhat moje slušné vychování.
„Musím být trpělivá,“ poručila  jsem si v duchu.
Náhle se čelo profesora Vida zamračilo. Prudce otočil list papíru a znovu se začetl. Po přečtení dopisu se na mě zkoumavě zahleděl a zeptal se:
„Ví o tom dopisu, kromě Vás, ještě někdo?“
Srdce se mi nervózně rozbušilo a hlavou mi problesklo:
„Teď už se nemůžeš přiznat, nejenom že by tě vyhodili z práce, ale ještě navíc by jsi u něj neudělala závěrečnou zkoušku.
Co nejklidněji jsem odpověděla:
„Kromě Vás, mě a obchodního atašé, nikdo o dopise neví.
Napětí v jeho tváři povolilo.
„Rád bych Vám, Káťo pověděl, co je v tom dopise napsáno, ale nemohu Vás vystavit  nebezpečí. Jsem Vám velice zavázán za doručení tohoto důležitého dopisu.“
„Ne, Romane,“ skočila jsem mu do řeči a neuvědomila si, že jsem ho poprvé oslovila důvěrně jménem.
„Já jsem Vám zavázána za to místo na ambasádě, na které jste mě doporučil.“
„Nesouhlasím, Káťo! To místo sekretářky jste si zasloužila. Jste nejlepší studentka z ročníku. Přesto Vás prosím, o tom dopise, nikomu neříkejte. Později Vám vše vysvětlím.“
„Ovšem, můžete se spolehnout,“ odpověděla jsem, potěšena jeho upřímnými slovy.
Moje zvědavost však byla vybičována na nejvyšší možnou míru. "Pokud pan Matoušek čeká na odpověď, ráda mu ji zítra ráno doručím.“
„Jste velmi laskavá, Káťo. Pan atašé nečeká odpověď na tento dopis.“
Zklamání z jeho odpovědi muselo být na mně vidět.
„Rád bych Vás však  pozval na zítřejší recepci na španělském velvyslanectví a chtěl bych Vás požádat , zda mě nechcete doprovázet.“
Jeho slova mě naprosto překvapila. Dostala jsem ze sebe pouze ochraptělé:
„Ano!“
Profesor Vido vstal, vzal zlehka moji ruku a políbil ji.
„Děkuji, Káťo.“
Tak galantně se ke mně žádný muž ještě nechoval. Celá v rozpacích jsem pohlédla do jeho laskavých očí. Plápolající oheň z krbu se mu v nich tajemně odrážel. Okouzlená jeho blízkostí, jsem zatoužila po jeho polibku. Chvíli jsme na sebe mlčky hleděli.  Roman vyndal z kapsy kalhot podvazek a podal mi jej.
„Musíme se již Káťo rozloučit. Vyzvednu Vás zítra večer a pojedeme na recepci mým vozem. Nepočkám na Vás přímo před studentskými kolejemi, to by bylo příliš nápadné, ale v ulici nad nimi. Vše ostatní je v pozvánce, kterou máte  již na koleji. Domluveno?“
Přikývla jsem. Vstala jsem, vzala si  svůj kabát a následovala ho ven z místnosti. Vyšli jsme na ulici tentokrát bočním vchodem, nikoliv hlavními dveřmi jako při příchodu. Profesor Vido mě na rozloučenou jemně pohladil po tváři. Začalo drobně pršet. Celá rozechvělá jsem se vydala na cestu.  Příští kapitola bude uveřejněna v pondělí 28. dubna v 8 hodin.

   

Reklama