Vyšla jsem tedy hledat záchrannou brzdu. Snažila jsem si vzpomenout, jak taková věc vůbec vypadá. Naštěstí jsem na konci vagónu potkala vlakvedoucího:
„Dobrý den, slečinko. Vy jste od té rozčilené policistky?"
„Ano, prosím. Poslala mě zatáhnout za záchrannou brzdu, ale nemohu ji najít."
„Ježišmarjá, to je baba. Tu mi byl čert dlužen. Ještě, že jste nic nenašla. Záchrannou brzdu najdete v každém kupé nade dveřmi."
„Tak to je jen otázka času, než si jí kapitánka všimne," odpověděla jsem.
Do vlakvedoucího jako když střelí. Okamžitě mě odstrčil a hnal se do našeho kupé.
Za chvíli se vagónem rozhlehl jekot Rubinštajnové:
„Okamžitě ten vlak zastavte! To je příkaz!"
„Klid, soudružko kapitánko. Vše bude v pořádku. Hlavně se uklidněte a za nic netahejte. Vindobona je valutový expres. Ten musí i v dnešní době jezdit na čas."
Jekot ustal. Našla jsem odvahu se vrátit do kupé. Opatrně jsem nahlédla a uviděla kapitánku, které vlakvedoucí připaloval novou cigaretu. Posadila jsem se a čekala, co bude dál. Na vlakvedoucím byla vidět úleva, že zvládl akutní krizi.
„Mohu Vám a slečince nechat přinést něco ostřejšího na uklidnění, soudružko kapitánko? Určitě se pak dohodneme, jak situaci vyřešit," pronesl vlakvedoucí.
„Fajn, přineste moji oblíbenou William Lawson`s whisky."
Jen co vlakvedoucí odešel, sundala jsem si kabát a přesedla si na sedačku naproti kapitánce. Raději jsem mlčela a dívala se na oblohu s pruhy, co nepohasnou. Za chvilku byl vlakvedoucí zpět a přinesl nám slíbenou skotskou s ledem. Kapitánka ji mlčky vypila na ex. Podívala se na mě, a když viděla, že jsem se ještě nenapila, natáhla ruku a já jí bez odporu podala skleničku. Já i vlakvedoucí jsme v němém úžasu sledovali, jak v ní i druhá whisky zmizela na ex.
„Půjdu se po pánech raději podívat. Možná nastoupili do posledního vagónu, kde je také první třída." Kapitánka souhlasně přikývla. Vlakvedoucí na mě soucitně pohlédl a odešel hledat Romana s poručíkem.
Rubinštajnová, povzbuzená svým oblíbeným pitím, se na mne poprvé usmála.
„Už se těším, až mi přijdou Derer s Videm pod ruku. Myslí si holomkové, že jim všechno projde, ale to se hošani pěkně mýlí. Na tuhle služební cestu do smrti nezapomenou, Rabínová!"
Skelný pohled a nejistá artikulace kapitánky ve mně vyvolaly tísnivý pocit.
„A vůbec se jich nezastávejte! Stejně to děláte jen proto, že se Vám Roman líbí."
„Ne, to není pravda," ohradila jsem se.
Místo odpovědi se začala kapitánka smát bublavým smíchem. Měla jsem sto chutí se na tu potvoru vrhnout a vyškrábat jí oči. Jen s největším úsilím jsem se ovládla. Přesto jsem si nenechala své ponížení líbit a zaútočila:
„A co Vy, soudružko kapitánko, máte chlapa?"
Bublavý smích se změnil v hurónský chechot. Vzteky jsem zrudla.
„Jste největší mrcha, co znám a pokud se budete dál takhle arogantně chovat, nikam s Vámi nepojedu a jsem zvědavá, jak se Vy v cizině domluvíte."
„No, dobrá drahoušku, tak se hned nedurděte, konejšila mě Rubinštajnová.
„Pokud nechcete se mnou jet, nemusíte. Klidně můžete na můj návrat počkat v Ruzyňské vazební věznici!" Abych zachránila poslední zbytky své cti, uraženě jsem vstala a odešla na chodbičku. Otevřela jsem okénko a nechala proudit chladný vítr na své, do ruda rozpálené, tváře. Začalo se nějak brzy stmívat. Na obloze byly pořád ony divné pruhy. Vybavila se mi vzpomínka na dávné hodiny fyziky, kde nám o nich podivínský pan učitel Baudyš neustále vyprávěl. Snažila jsem si vzpomenout jak jim říkal. Ach, ano chemtrails. Jak jsem na ně mohla zapomenout! Ony přece způsobují globální stmívání a zvyšují permeabilitu prostředí pro vojenské radiolokátory. Tak to za chvíli budeme projíždět Brdy. Ve svém hlubokém, geostrategickém zamyšlení jsem přehlédla poručíka s profesorem Videm, kteří se nenadále objevili na konci chodbičky.
„Cha, tak jsme opět tady," zahlaholil na mě vesele Ivan a zmizel v našem kupé.
Můj zrak spočinul na Romanovi. Měl ovázanou hlavu. „Romane, co se Vám stalo?" vykřikla jsem zděšeně.
„Nic vážného Káťo, nemusíte mít obavu. Nebýt včasného zásahu Ivana, mohlo to se mnou dopadnout daleko hůř."
Náš rozhovor přilákal kapitánku. Vystrčila hlavu z kupé a vyštěkla na Romana:
„Co mohlo dopadnout hůř? Poslala jsem si Vás jen do bufetu pro cigarety."
„V bufetu jsem narazil na dva holomky, kteří se mě snažili ve frontě předběhnout a já je pouze slušně okřikl, ať si stoupnou na konec řady. Na víc už se nepamatuji. Probral jsem se, až když se nade mnou skláněl poručík."
„No, já šel akorát kolem," pokračoval ve vyprávění Derer, jehož holá hlava se vynořila z kupé, „když jsem uviděl jak profesorskej, tedy náš Roman, dostal jednu dobře mířenou ránu a skácel se z ní rovnou na zem. Zřejmě se při tom malounko praštil do svý chytrý hlavinky. Jsem na ty dva zařval, že jsem od policie a oni vzali roha. Roman se naštěstí hned probral, a tak jsme mu s bufetářkou ovázali rozbitou hlavinku, a v poslední chvíli jsme stihli naskočit do posledního vagónu."
„V pořádku Derer, jako kárný přestupek, Vaše zpoždění, řešit nebudu," vzala si slovo kapitánka. K profesorovi již nepředstírala žádné známky zdvořilosti:
„Bez kartonu Gauloisek jste si doufám do vlaku nedovolil nastoupit?"
Blog | Svět naděje a pohlazení