Reklama
 
Blog | Svět naděje a pohlazení

Kapitola devatenáctá: Noc v Olgu

Co skrývá Pražské jezulátko pod svými šatičkami? Odkud to ví Kalva? A kam zmizel profesor? Vítejte u lechtivě podzimního čtení ze světa výkřiků a odhalení, tentokrát nastaveného Václavem Novákem.

Piksla s yoguminem se pomalu dokutálela až k nohám kapitánky
Rubinštajnové, kde se zastavila o bambuli na lesklé kozačce.
„Kdo jste a co tady děláte?”, představila se stručně kapitánka
Olze.

„To je dost, že jste přijeli, Kateřino, vezu ti důležitou
zásilku, musím ti to všechno hned povědět, pojďte se ubytovat,
přece tu nebudete takhle postávat jak zmoklé slepice,” netrpělivě
s pohledem na kapitánce odpověděla Olga a zmizela někde uvnitř hostince.

„Derere, běžte za ní a přiveďte ji i s tou zásilkou, o které mluvila,
dolů do salónku nebo jestli tu něco takového vůbec mají. Rabínová, vy se s ní znáte?”

„To je moje spolubydlící Olga”, pyšně oznámila Kateřina, „vypadá
to, že přijela za mnou.”

„Dobrá, jdem si ji poslechnout. Kde je zase Derer? – no jistě,
šel pro ni. Profesore, vemte za něj naše kufry a jdeme zjistit,
co pro nás má,” zavelela rázně kapitánka a s Michalem a Kalvou
vpochodovala do hostince.

Kateřina se nejistě podívala na svého
profesora: „Romane, neřekla jsem něco špatně?” Zatímco mu přerývaně dýchala
do očí, profesor pozvedl obě obočí, a než se stačil nadýchnout k odpovědi,
rozvlněná masa zmateného Kateřinina těla ho stiskla v dojatém objetí.
„Nic neříkejte,” zašeptala, „musíme za Olgou.”

„Také by mě zajímalo, s čím za vámi přijela,” zauvažoval nahlas profesor,
zatímco ho láskyplně pohladila po zadku: „Tak pojďte, ty kufry snad kapitánce
někdo přinese.”

Reklama

Když dýchavičně doběhli do salónku v přízemí hostince, všichni už na ně čekali.
„Jsem ráda, že vás tu máme všechny pohromadě, chci, aby vám Olga přečetla
anonymní dopis, který ji sem přivedl.” Kapitánka všechny bedlivě sledovala a
Olga četla:


Vím skutky tvé, i kde bydlíš, totiž tu, kdež jest stolice satanova. Odletěvši
z Prahy v úterý v 12:35 a přistavši v městě Madridu, odebéreš se po pasové
kontrole bez meškání do města Olgo. To město nepotřebuje slunce ani měsíce,
aby svítili v něm; nebo sláva Boží je osvěcuje, a svíce jeho jest Beránek. A
hle, vidouc Dvě čarodějnice, vstoupíš do toho domu, uzříš služebníka a jemu
povíš: „Pán mě posílá.” Připraveno jest vše, hlavně ten kufr nezapomeň a
nebojž se nic toho, co trpěti máš. Dáš jej dvěma svědkům svým, kteříž budou
prorokovati tisíc dvě stě a šedesáte dnů, oblečeni jsouce v pytle. Jimžto
jestliže by kdo chtěl ubližovati, oheň vyjde z úst jejich, a sžíře nepřátely
jejich; a kdož by koli jim škoditi chtěl, takť musí zabit býti.

„Co tomu říkáte?”, prolomila ticho kapitánka.

„Ty svědci, to asi budete
vy s poručíkem, ne?” navrhla Kateřina. Kapitánka ji sžíravě sjela pohledem:
„Někdo tady půjde bručet, to vám garantuju, Rabínová, dejte si pozor. –
Co ten dopis má sakra znamenat?”

Poručík se pokusil odlehčit dusno, které
by snad bylo lze krájet: „Cha! Jsem si vždycky myslel, že to je v Praze vod
čoklů, a vono je to stolice satanova, cha!” Dusno zcela nepolevilo, a tak
ještě pro jistotu přidal: „Cha!”

To už nevydržel Michal: „Ten styl je mi
nějak povědomý, jako by mi to něco připomínalo, taková míchanice přechodníků je
v dnešním pokrokovém funkčním stylu velmi neobvyklá.” Kapitánka si při slově
„funkčním” překousla nehet a se silným nádechem hysterie ukončila diskuzi:
„Vy jste asi expert na gramatiku, co? Nebo jako větný rozbor? Já chci vědět,
kdo tohle napsal, vaše přiblbé poznámky nás jen zdržují od nalezení jezulátka,
ke kterému se vůbec nepřibližujem!”

Olga při pohledu na kapitánku instinktivně
pootevřela okno, zatímco se o slovo hlásil profesor Vido. Po několika minutách
si jeho zdvižené ruky všimla Kateřina a mrkla na něj, aby řekl, co má na srdci:
„Olgo”, přátelsky oslovil Olgu profesor, „v tom dopise mě zaujal ten
použitý určitý člen ‚ten‘, vypadá to, že autor měl při psaní na mysli určitý
kufr, nevíte, o jaký kufr by se mohlo jednat?” Při slovech „určitý člen”
se kapitánce podlomila kolena a spočinula v náručí obchodního atašé.

Olga
se lehce usmála: „Ano, když jsem přišla domů, ten dopis u mě ležel na cizím
zamčeném kufru na posteli. Je to ten kufr, co na něm teď sedí tady poručík.”

Kapitánka i poručík se okamžitě probrali. „Derere, očuchejte ten kufr, jestli
neobsahuje výbušninu, a otevřte ho,” byla opět ve svém živlu Rubinštajnová.

Poručík poodnesl kufr od kapitánky, aby nerušila pachový průzkum, a ze všech
stran tajemný kufr důkladně prozkoumal. Jeho ruce i nos byly chirurgicky přesné,
když se srdcem až v krku, ale přesto chladnokrevně ohledával neznámé zavazadlo.
V jeho nitru se svářila netrpělivost, která si představovala, jak v kufru nalezne
vytoužené jezulátko, s disciplínou a sebeovládáním nabytými léty na VŠ SNB, a ovšem
také s obavou, že překvapení z obsahu nemusí být jen příjemné. Všichni ho napjatě
pozorovali, když ohlásil výsledek prvního ohledání: „Useň.”

„Dobrá, otevřte ho,” zasvítily chvějícím se hlasem oči kapitánce. Derer si od
servírky v tmavě modrých džínách, oranžovo-bílé blůzce, nízkých tmavě hnědých
botách s páskem, řetízku s přívěškem ve tvaru delfíního štěněte a sponkou
v kaštanově hnědých mírně zvlněných vlasech půjčil pilku na železo a několika
desítkami obratných tahů přelstil zamykací mechanismus kufru. Všechny oči se
upřely na kufr, když v tom ho Derer otevřel.

„Vypadá to jako pohorky a nějaké batohy,” okamžitě se v situaci zorientoval
profesor. Kateřina se na něj obdivně zadívala a zajela se svou rukou pod jeho
košili, kde se zastavila u mužně chlupaté bradavky. Roman neslyšně zaúpěl a i
jeho ruce začaly pátrat po podobných místech pod tkaninami obepínajícími jeho
studentku. Když jedno takové našel, v Kateřině se rozlila směs pocitů, která
ji celou polila. Jen velmi mlhavě vnímala slova kapitánky: „Co tohle zase má
znamenat? Vy sem vezete prázdné batohy! Můžete mi to vysvětlit?” Její slova se
rozplývala v horké mlze, která prostupovala Kateřinino okolí a ze které
vystupoval jen její oblíbený pedagog, nyní už také zcela zaměstnaný vlastními
pocity. Až když se ostatní konečně odešli ubytovat, uvědomili si, že se také
mohou přesunout do svých pokojů.

„Právě jsem telefonovala se Sikorou,” oznámila suše kapitánka poručíkovi,
jehož hlava se ještě leskla pod dojmem z uplynulého dobrodružství s kufrem.

„Řekla jste mu něco o Kalvě?” neudržel se poručík, ale z jejího výrazu
pochopil, že řekla, takže místo odpovědi rovnou pokračovala: „Nechceme žádný
skandál, Sikora řekl, že…” kapitánce vyhrkly slzy do očí. „Ten kretén,…”
procedila mezi zuby a z pouzdra za opaskem vytáhla svou láhev vaječného koňaku.
Poručík zatím horečně přemýšlel, co tak ministr mohl vymyslet, v jeho zbělelých
kloubech se zračila obava, že to pro něj nebude úplně dobrá zpráva. Zdálo se,
že Rubinštajnová jeho napětí vůbec nezpozorovala. Trochu ji uklidnilo, když
prázdnou láhev odhodila do prostoru pro skleněný odpad v baťůžku, který měla na
zádech, zhluboka se nadechla a s profesionálním výrazem vyslovila, co poručík
jen marně hádal: „Soudruh ministr, Derere, přikázal, že v souvislosti s vaším
chováním a za účelem zamezení další nežádoucí interakce s hotelovým personálem
vám ode dneška budu dělat pokojskou já.” Kapitánce se při slově „já”
zlomil hlas. „Jste spokojený?”

Poručík svým
přirozeným policejním instinktem vytušil, že kapitánce se nový úkol nelíbí, a
duchaplně se snažil zachránit situaci: „Řek bych, že ustlat si dokážu sám, a
mýdlo si od vás můžu půjčit vždycky večer, až se osprchujete…” Poručík se
snažil vybavit, co v takové choulostivé situaci radí teorie marxismu-leninismu,
a snad poprvé zalitoval, že si na přednáškách četl Rychlé šípy a u zkoušky jen
doslova opsal tři stránky z Dějin mezinárodního dělnického hnutí nenápadně
skrytých v pravé botě.

Kapitánka strnule upřela zrak na své dlouhé nehty a
nehybně olízla střelku kompasu ve své náprsní kapse. „To je pro dnešek
všechno,” přerušila nakonec čůrek jeho myšlenek skrývajíc své ponížení za
kaktus, který celou dobu držela v druhé ruce.

A bylo ráno. Na španělské větrné pláni všechno kvetlo, vonělo a hosté se začali
probouzet. První se probudila kapitánka, a když viděla, že venku svítí sluníčko,
šla probudit podezřelé do hotelu. Všichni byli hned na nohou, ale Romanovi se z vyhřáté
postýlky moc nechtělo. Vyskočil, až když na něj kapitánka zavolala: „Profesore,
nemůžem se tu moc zdržovat, Venceslao je tu každou chvíli!”

A opravdu, náklaďáček se přikodrcal na minutu přesně a Venceslao vyskočil protáhnout
se, než se všichni sejdou. „Pomůžete nám se zavazadly?” nabídla Venceslaovi
kapitánka svůj kufr.

„A kde je to pravítko?”

„Jaké pravítko?”

„Logaritmické.”

Kapitánka si jen matně vzpomněla na svůj včerejší slib. Mile se usmála, nebo
se o něco takového alespoň pokusila, a řekla: „Michale, dejte mu pět pesos, ať
má radost.”

„Peníze si klidně nechte, slíbili jste mi pravítko.” trval na svém Venceslao.

„Nemáte někdo logaritmické pravítko?” těkala kapitánka pohledem po svých společnících.
Okolostojící jen klopili oči a poručík by v té chvíli za logaritmické pravítko byl dal
oba dva své zbývající vlasy, když pokračovala: „Kdo mu vůbec to pravítko
slíbil? Takhle se nedá vést vyšetřování. Podívejte se, mladíku, buď nás
odvezete, nebo budete muset jít s námi, jasné?”

Nad tím se Venceslao vážně zamyslel: „Moment, to je přeci naopak,
když vás odvezu, tak půjdu s vámi, naopak když vás neodvezu, tak s vámi nebudu, ne?
To pak přeci budete vy tady a já zpátky ve městě,” rozhazoval rukama, jak se opatrně snažil
rozzuřené kapitánce vysvětlit situaci.

„Vy jste jako nějakej expert na logiku, nebo co?”

Diskuze se po krátkém úvodu dostala do kruhu, který rozetnul až hostinský
přilákaný venkovním ruchem. Po krátkém rozhovoru s Venceslaem prohlásil,
že jednat s takovouhle českou chamradí je jen pro zlost, a zmizel i s Venceslaem
v hostinci.

„Ještě že jsme dostali ty pohorky,” prohodil obchodní atašé, „můžem
jít pěšky, pro případ nouze mám s sebou ještě několik paštik. Tahle hospoda
se mi stejně nelíbí, v pokojích mají pavouky.”

„Jasně, já mám kdyžtak v zásobě ještě nějaký Vitacit,” souhlasil poručík.
I profesor Vido souhlasil a pochlubil se svou plechovkou plnou šumáků.

„Bezva,” chabě protestovala Kateřina, „už nám schází jen nákupní
vozík a můžem se vydat na cestu.”

„To mi připomíná,” dodal atašé, neklidně pozorován kapitánkou, „že v tom případě
bychom se měli radši ještě aspoň pořádně nasnídat.”

U snídaně si pak právě s pobavením prohlíželi kocoura, který si za oknem hrál s faxem,
když Olga zakřičela: „Jé, a támhle, podívejte na toho velkého psa!”

Poručík Derer vyskočil ze židle a jen ztěžka ze sebe vysoukal: „To je on! Ten
pes!”
„Je přeci na vodítku,” chlácholila ho Olga. A skutečně, na konci
vodítka se z trniska vynořil Juan Loretto Vurbs.

„Honzo, kde se tu bereš?”
prozradil své překvapení Michal.

„Nesu přece to jezule, vůbec jsem vás nemohl
najít.” Kapitánka při těch slovech vyprskla svou kávu i s kousky chobotnice
přímo na košili profesora Vida. „Okamžitě sem podejte ten batoh, Derere,
chyťte ho!”

Honza se na ni překvapeně podíval, sundal batoh a podal jí ho.
Kapitánka vytáhla ozdobnou bezpečnostní stránku s motivem pářících se jeřábů,
rozpečetila je a chvatně schránku otevřela. Uvnitř ležel štůsek prázdných
papírů a na nich dopis s pečetí.

„Michale, co má tohle zase znamenat? Juane,
kde jste k tomu přišel?”

Honza ze sebe už ne tak vesele vypravil: „Tomu byste
nevěřila, dostal jsem dopis, můžu vám ho tu přečíst…”
„Ne,” vykřikla
zuřivě kapitánka, „už nechci slyšet ani jeden přechodník, ani nic o
přechodníkách a už vůbec to slovo nechci ani slyšet! Někdo nás tady tahá za
nos, ale to mě ještě nezná, ale až mě pozná,…”

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama