„Kde jste se tak krásně naučil česky?“ Vyhrkla jsem ze sebe, jen abych navázala nit našeho rozhovoru z tramvaje.
„Moje maminka byla Češka. Měla dobrodružnou povahu, která jí ve třicátých letech zavedla až na Kubu, kde potkala mého otce, který tam v té době pracoval. Po válce se s ním vrátila zpět do Španělska a já už se narodil v Barceloně. Bohužel, oba před lety tragicky zahynuli při plavbě na moři. Můj otec byl vášnivý mořeplavec a maminka se ráda plavila na moři s ním.“
„To je mi líto“, řekla jsem. Nevěděla jsem jak v rozhovoru dál pokračovat. Ticho, které se mezi námi rozhostilo přehlušoval jen klapot mých lodiček.
„Promiňte mi mou nezdvořilost. Zapomněl jsem se Vám v tramvaji představit. Jsem Juan Loreto Vurbs, ale maminka mi říkala Honzo. Pracuji na konzulárním oddělení v této budově.“
Stáli jsme přímo před vchodem Španělské ambasády v Badeniho ulici. Srdce se mi radostí rozbušilo z představy, že naše setkání není poslední.
„Já jsem Kateřina. Kateřina Rabínová a dneska nastupuji do Vašeho obchodního oddělení jako sekretářka.“
„Já vím,“ potutelně se usmál.
„Jak to můžete vědět,“ namítla jsem. „Na čele to přeci nemám napsáno!“
„Na čele ne, ale ve Vašich hlubokých očích ano,“ šibalsky odpověděl. Zhluboka jsem se nadechla, abych mu od plic odpověděla, když tu náhle se za mnou rozezvučel bzučák a z reproduktoru se ozval rozesmátý mužský hlas:
„Pozvěte přeci už slečnu Rabínovou dál, Honzo!“ Lekla jsem se a než jsem se vzpamatovala vzal Honza za kliku mohutných zdobených vrat a vešel dovnitř.
Vešla jsem za ním do dlouhé tmavé chodby, na jejímž konci slabá lampa osvětlovala dveře do vrátnice. Před nimi se Honza zastavil, otočil se ke mně a na rozloučenou mi podal ruku.
„Tady už na Vás netrpělivě čekají. Já musím běžet na poradu. Moje kancelář je až na druhém konci budovy.“ Usmál se na mě a než jsem stihla odpovědět na jeho: „Nashledanou zítra ráno v tramvaji,“ zmizel v chodbě za rohem.
Stála jsem sama před zavřenými dveřmi vrátnice. Nesměle jsem zaklepala. Na druhé straně dveří se ozval stejný hlas jako před chvíli z reproduktoru.
„Dále, jen pojďte dál, slečno Rabínová.“ Nervózně jsem stiskla kliku a otevřela. V paprscích raního slunce, které dopadalo do místnosti stál urostlý, pečlivě oblečený asi čtyřicetiletý muž. Z jeho opálené tváře se na mě smály melancholické oči.
„Dobré ráno, Kateřino. Já jsem Michal, Váš šéf. Už tady na Vás čekám. Copak se Vám stalo, že náš Don Juan Vám musel pomáhat při chůzi?“
Při slovech Don Juan jsem se musela usmát. Omluvila jsem se za malé zpoždění a začala vyprávět Michalovi celou ranní anabázi s kotníkem. Ještě než jsem vše odvyprávěla mi Michal jemně přisunul židli a posunkem mě vybídl, abych se posadila. Ráda jsem ho uposlechla.
Když jsem vše vysvětlila, přistoupil Michal k telefonu, který ležel hned vedle bzučáku s mikrofónem od hlavních dveří a zavolal někomu o pružné obinadlo. Zavěsil sluchátko a usmál se na mě.
„Hanka tu bude za okamžik. Zatím Vám zapíšu příchod.“
Z náprsní kapsy jemně proužkovaného saka vyndal perletí vykládané pero. Když zapislov do knihy příchodů, zahlédla jsem jeho manžetové knoflíčky, které byly rovněž z perleti. Pero i knoflíčky tvořily harmonický celek.
Z nenápadného prohlížení nového šéfa mě vyrušilo tiché zaklepání. Na Michalovu výzvu:
„Už na tebe čekáme, Hanko,“ vešla do místnosti asi pětadvacetiletá blondýnka ve světle růžovém mohérovém svetříku, v bílé kožené minisukni a vysokých bílých kozačkách. Její zelené oči se na nás podívaly skrze velké růžové brýle, které jsem viděla ve Vlastě na Nadě Urbánkové. Michal k ní přístoupil a lehce jí políbil na tvář.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem jako první. Zkoumavě si mě prohlédla.
„Ahoj, já jsem Hanka Němcová,“ odpověděla a podala mi ruku s nalakovanými růžovými nehty na přivítanou.
„Tak mi ukaž tu Tvojí pochroumanou nohu.“ Poklekla a pevně ovázala můj kotník.
„Pokud by ti to začalo otékat, stav se u mě, mám v mrazáku pytlík s ledem.“ Hbitě vstala, usmála se a její bloňďatá hříva vlasů zavlála ve dveřích dřív, než jsem stačila poděkovat.
Vstala jsem ze židle a opatrně došlápla. Očekávala jsem známé píchnutí. K mé radosti stažení kotníku pomohlo a já konečně mohla vykročit. Samou radostí jsem si neuvědomila, že nevím kam mám jít. Opět se ozval svíravý tlak v žaludku, který mi vždy signalizuje, že dělám nějakou pitomost. Abych zakryla své rozpaky prudce jsem změnila směr a místo ke dveřím jsem zamířila přímo k oknu. Pohlédla jsem ven do zahrady, která se koupala v paprscích ranního slunce. Byla to pečlivě udržovaná zahrada v anglickém stylu. Nemohla jsem odtrhnout svůj zrak od té nádhery. Michal ke mě zezadu přistoupil. Zlehka se dotkl mého ramene a řekl:
„Musíme jít pracovat. Zahradu Vám ukážu později.“
Souhlasně jsem přikývla. Moje kancelář byla v prvém poschodí. Byl to spíš kamrlík se stolkem a židlí, věšákem na kabát a kvetoucím ibiškem na parapetu. Zabydlet se v ní nedá žádnou velkou námahu. Na stole jsem měla připravenou hromádku obvyklých kancelářských potřeb se vzkazem od Hanky, že pro další se mám zastavit až budu mít pauzu. Michal mě přede dveřmi do mé kanceláře poprosil, abych co nejdříve přišla za ním. Sundala jsem kabát, rychle se upravila, popadla jsem blok a tužku a vyrazila zpátky na chodbu. Kancelář obchodního atašé byla hned naproti. Michal nechal dveře pootevřené, takže jsem rovnou bez zaklepání vešla.
Moje kroky tlumil koberec s hustými vlákny a kastilským vzorem. Na konci rozlehlé místnosti stál mohutný mahagonový stůl, za kterým si Michal četl noviny. Mojí pozornost však připoutal nástěnný obraz ženy s přísnou tváří v renesančním korzetu.
„To je Polyxena z Lobkovic,“ pronesl za novinami Michal.
„Díky ní je v Praze v kostele Panny Marie Vítězné Pražské jezulátko přivezené ze Španělska její matkou Marie Manrique de Lara.“
Svůj stručný výklad ukončil Michal složením novin a vybídnutím, abych se posadila.
„Prozkoušet si Vás nepotřebuji,“ pokračoval. „Doporučení profesora Vida je pro mě dostačující.“
Otevřela jsem blok a začala psát svůj první obchodní dopis ve španělštině.
Blog | Svět naděje a pohlazení