Proklouznout kolem recepčního se nám však nepodařilo. Jen co nás spatřil, zastoupil nám cestu ke dveřím, za kterými právě zmizela kapitánka Rubinštajnová.
„Zde Vám vracím doklady Fräulein und Herr Professor. Kolega zůstává v apartmá?"
„Ano, Herr Derer je unaven po cestě," odpověděla jsem.
„Tak mu tedy pas předám osobně až u večeře. Večeříte doufám v naší vyhlášené restauraci?" pokračoval ve zdržovací taktice.
„Samozřejmě, pane recepční! Vaše vyhlášená kuchyně v naší vlasti nebyla dosud zapomenuta. Leutnant Derer, ehm, chtěl jsem říci Herr Derer, se již těší na vaše telecí řízky a já na svíčkovou omáčku," rozpovídal se Roman německy.
Celá nervózní jsem mu šlápla na špičku boty, abych naznačila, že už musíme jít, jinak nám kapitánka zdrhne.
„Promiňte panstvo, nechtěl jsem Vás zdržovat," všiml si mého šlápnutí recepční.
„Vaše drožka je již samozřejmě přistavena." „Ale to je snad nějaký omyl," odpověděla jsem překvapeně.
„Nikoliv, Fräulein. Kočár na tříhodinovou projíďku Vídní pro vás před malou chvílí objednala Madame Rubinstein."
Ohromeni touto informací jsme se nevzmohli na žádný odpor a poslušně následovali recepčního na ulici, kde jsme nastoupili do připraveného kočáru. Kočí nás zabalil do kostkovaného plédu. Ulicí se náhle rozlehl pískot. Vzhlédla jsem směrem k oknům našeho apartmánu a zahlédla zuřivě gestikulujícího poručíka Derera. „Moment," vykřikla jsem na kočího a přivolala zpět recepčního.
„Přejete si, Fräulein?"
„Potřebuji vyřídit vzkaz našemu kolegovi, který zůstal v hotelu."
„Zajisté," odpověděl recepční a vyndal si lísteček a pero.
„Raději bych vzkaz napsala sama. Kolega nehovoří německy."
Na lísteček, který mi podal, jsem napsala: „Kapitánka nás přelstila! Vrátíme se z projížďky za tři hodiny. Káča. Jen co jsem odevzdala vzkaz, ozvalo se z kozlíku „Hyjé" a kočár se rozjel.
„Promiňte, Káťo, že jsem nijak nezareagoval, ale byl jsem naprosto překvapen vývojem situace. Stejně si též myslím, že špehovat kapitánku, nebyl nejlepší nápad. Já osobně s touto činností nemám žádnou zkušenost."
„Nic jiného nám přeci nezbývalo, když Ivan odmítl situaci řešit," namítla jsem.
Roman potěšen tím, že chování poručíka považuji za selhání pokračoval:
„Ten vzkaz pro něho byl od Vás velmi chytrý tah, Káťo. Je teď na Ivanovi, jak během naší projíždky situaci vyřeší. Dovolíte mi, býti Vám při ní průvodcem?"
Svá slova doplnil lehkým stiskem mé ruky. Dotyk jeho teplé dlaně ve mně vyvolal vlnu vzrušení. Stejnou jako při našem důvěrném setkání u krbu. Přivřela jsem oči a opřela zlehka hlavu o jeho rameno. Kočár se rozjel a zamířil do centra Vídně. Zahlédla jsem špičku věže Dómu svatého Štěpána. Začala jsem si představovat, jak jednou pojedu v kočáře ve svatebním. Poprvé mě napadlo, že oním ženichem by klidně mohl být Roman. Podvědomě jsem se k němu přitulila.
„Je Vám chladno, Káťo?"
„Možná," zašeptala jsem.
Roman uchopil pléd a celou mě do něho zabalil. Jeho ruka zůstala pod ním. Ucítila jsem elektrizující dotyk prstů, které začaly netrpělivě rozepínat kabátek. Nebránila jsem se. Jen co se mu podařilo rozepnout knoflíky, dotkl se zlehka přes svetřík mých bradavek. Jemným stiskem je začal masírovat a laskat. Slastně jsem vzdychla. Roman to pochopil jako souhlas a jeho prsty zamířily k sukni. Zlehka ji shrnuly a pak začaly pomalu, velmi pomalu, směřovat po vnitřní straně stehna k mé nejintimnější části. Vychutnával si každý kousek mého panenského těla.
Pohlédla jsem do jeho tváře rozpálené do ruda vzrušením a vykřikla:
„Pane profesore, TO nesmíte!"
Místo odpovědi se ke mně naklonil a začal mě vášnivě líbat. Zároveň začal překonávat poslední překážku; podvazkový pás, který mi věnoval. Pro jeho hbité prsty bylo hračkou ho odepnout… Mým tělem proběhla vlna dosud nepoznané rozkoše. Přestala jsem vnímat svět kolem sebe a přála si, aby tato krásná chvíle nikdy neskončila. Náhle se ozvalo hlasité „Prr" a kočár se zastavil. Kočí se k nám obrátil a řekl:
„První zastávka, panstvo. Dóm svatého Štěpána."
„Chceme jen projížďku," odseknul mu Roman, „zastavte nám až před hotelem."
„Jak si přejete, milostpane. Jen mi to tam vzadu moc nezasviňte."
Ozvalo se „Hyjé" a kočár se opět rozjel.
Blog | Svět naděje a pohlazení