Došli jsme k recepci, kde se na nás úslužně usmíval lehce prošedivělý, asi čtyřicetiletý muž v elegantní uniformě, která byla navržena za časů císaře Františka Josefa I. Na klopě měl zlatou nití vyšitý monogram hotelu Sacher. „Vítám vás v našem hotelu. Na jaké jméno je, prosím, rezervace?"
„Leni Rubinstein."
„Ach, ovšem. Máte objednáno nejluxusnější apartmá, Madame. Je již zaplaceno na dvě noci, tudíž vás jen požádám o doklady, abych mohl vyplnit formuláře."
Po vyřízení úředních formalit nám recepční předal magnetické karty ke vstupu do apartmá a zvonkem přivolal portýra, aby nám pomohl se zavazadly. Vyjeli jsme výtahem do třetího patra. Kapitánka suveréně vykráčela z výtahu, jako by zde již někdy bydlela a zamířila ke dveřím na konci chodby. Vrazila svoji magnetickou kartu do čtečky. Dveře se však neotevřely. Zkusila to znova a opět neúspěšně.
„Krucinál Herrgott," zařvala obstojnou němčinou.
„Madame stojí u špatných dveří. Od minulého měsíce je nejluxusnější apartmá zde," zavolal na ní portýr, který spolu s námi stál u dveří naproti výtahu. Vypůjčil si ode mne magnetickou kartu a zlehka ji zasunul do správné čtečky. Rozsvítilo se zelené světélko a portýr nás gestem vybídl ke vstupu. Podal mi kartu a raději při pohledu na běsnící kapitánku nečekal na zasloužené spropitné a odjel výtahem. Kapitánka se přihnala zpět jako tornádo. Rozrazila vší silou dveře a zmizela za nimi. Napjatě jsme na chodbě vyčkávali, zda nás pozve dál. Když se však nic nedělo, poručík sebral dost odvahy, aby opatrně vstoupil do jámy lvové. Já s Romanem jsme ho s kufry následovali. Rubinštajnová si již pro sebe zabrala jednu ze dvou ložnic. Chlapci se zachovali jako gentlemani a rozhodli, že druhá ložnice je samozřejmě moje a oni přespí v salónku, kde byly dvě pohovky. Náhle se ozvalo zaklepání. Ivan otevřel vchodové dveře a vešel hotelový poslíček s kyticí rudých růží, která čítala nejméně padesát květů. Kapitánka, která hbitě vyběhla na Romanovo zavolání z ložnice, převzala kytici a než jsme se stačili na cokoliv zeptat, vrátila se do svého pokoje. Dlouhé ticho, které se v salónku rozhostilo, přerušil jako první poručík Derer:
„Nějak se mi to kvítí nechce líbit. Takovouhle kytici posílaj jen zamilovaní chlápkové z romantickejch filmů. A že by kapitánka cestou stihla někoho klofnout, to jsem si teda fakt nevšimnul."
„Já jsem si stihnul všimnout, že tam bylo i navoněné psaní," pokračoval Roman.
Než jsem cokoliv stačila dodat, otevřely se znovu dvěře ložnice a kapitánka vplula do místnosti. Byla oblečena do bílého jersey kostýmku, na hlavě měla rozkošný černý klobouček se závojem. Překvapení nad nečekanou proměnou se zračilo ve tvářích nás všech.
„Odcházím na důležitou pracovní schůzku," pronesla kapitánka se stěží skrývaným vzrušením v hlase.
„Vy samozřejmě do mého návratu hotel neopustíte. Pokud byste se zde neměli čím zabavit, může vás Rabínová doučit několika základním německým frázím, které budete u večeře potřebovat."
Mlčky jsem přikývla. Kapitánka však nečekala na můj souhlas, neboť již byla zaměstnána kontrolou svého vzhledu v zrcadle. Posunula si klobouček a spustila závoj. Její tvář dostala tajemný výraz. Usmála se na sebe do zrcadla a odešla. „Vy ji necháte jen tak odejít?" vyštěkla jsem na chlapce pobouřeně.
„No, rozkaz je rozkaz," odpověděl poručík, který přístoupil k oknu a začal kontrolovat situaci na ulici.
„Její pracovní schůzka je přeci lež! Určitě před námi něco důležitého tají!" nedala jsem se odbýt.
„Souhlasím s tebou, Kačeno, ale já rozhodně za ní jít nemůžu. Kdyby Rubinštajnová zjistila, že ji sleduju, tak jsem u policie skončil."
„Máš pravdu Ivane, ty jít nemůžeš, ale já ano," vstoupil do rozhovoru Roman.
„V Praze sice vyhrožovala, že nás s Káťou nechá zavřít, ale zde ve Vídni nás zatknout nemůže," řekl Roman a v jeho očích jsem poprvé zahlédla vzdor. Vděčně jsem se na něho usmála.
„Hm, zatím je Rubinštajnová stále v hotelu. Neviděl jsem ji, že by vycházela na ulici," pronesl poručík. „Možná se jen zdržela na recepci, nebo má schůzku přímo v hotelu." Tak na co čekáme, Romane? Jdeme!"
Poručík nám popřál hodně štěstí a my vyběhli na chodbu hotelu. Místo výtahu jsme raději seběhli po únikovém schodišti. Bylo to rychlejší, než čekat na výtah. Do přízemí hotelu Sacher jsme dorazili právě včas, abychom zahlédli kapitánku mizející ve dveřích, které spojovaly hotel s vyhlášenou kavárnou Sacher. Bez zaváhání jsem se s Romanem vydala za ní.
Blog | Svět naděje a pohlazení