Reklama
 
Blog | Svět naděje a pohlazení

Kapitola osmá: Výslech

„Snad ho nevidím naposledy,“  pomyslela jsem si a slzy se mi opět hrnuly do očí. Tentokrát jsem se však dokázala ovládnout. Strach o Romana, který jsem pocítila, mi dodal odvahy, abych si s Michalem a Hankou otevřeně promluvila.

 „Můžete mi, prosím, vysvětlit, co se stalo? Předpokládám, že po profesorovi přijdu na řadu já a nerada bych někomu ublížila.“
Slova se ujal Michal:
„Je velmi pravděpodobné, že profesor Vido omylem předal sošku Jezulátka přímo do rukou zloděje, místo aby ji bezpečně uschoval.“
„A komu ji tedy předal?“ dotírala jsem dál.
„Našemu Honzovi,“ odpověděl Michal.
Po vyslovení Honzova jména jsem nevěřícně zírala na Michala. Jeho odpověď byla naprosto nečekaná. Teprve teď jsem pochopila, proč na mě Honza v tramvaji ráno nečekal. Michal se mi upřeně zadíval do očí.
„Teď mi, Kateřino odpovězte na důležitou otázku: Měla jste dopis pro Romana stále při sobě?“
„Ne, pane atašé, zapomněla jsem ho u Hanky v kanceláři a zřejmě ho někdo,“ při těchto slovech jsem se významně podívala na Hanku, „vyměnil“.
„Můžu Vás ujistit, Kateřino,“ všiml si Michal mého pohledu, „Hanka dopis nevyměnila. Jen co jste odešla, přišel za ní Honza s poštou ze svého oddělení.“
„Honza přišel nevhod,“ pokračovala ve vysvětlování Hanka.
„Musela jsem odejít k panu velvyslanci tlumočit, proto jsem nechala Honzu v kanceláři samotného. Měl si poštu zapsat a připravit k odeslání sám. Když jsem se vrátila do kanceláře, Honza tam již nebyl a tvůj zapomenutý dopis ležel na mém pracovním stole. Jen co jstem tě zahlédla z okna, jak se pro něj  navracíš, přinesla jsem ti ho ke vstupním dveřím.“
„Ach, ano zajisté,“ přikývla jsem.
Přesvědčená o pravdivosti její verze jsem však nebyla.
„Policii řekněte to o těch pozvánkách, jak jsme se již domluvili,“ pokračoval v rozhovoru Michal.
„Nechcete doufám, dostat profesora Vida do kriminálu za spoluúčast na krádeži?“
„Ne, ovšemže ne,“ vyděsila jsem se.
K naší malé skupince se blížila korpulentní dáma. Hanka potichu pronesla:
„Možná bude lepší Michale, když s Kateřinou počkáme na profesora před sálem.
„Ano, máš pravdu,“odpověděl polohlasně Michal.
„Já se mezitím přivítám s Montserrat Caballé, která nám dnes na recepci zazpívá Casta Diva.“
   
Jen co jsme vyšly na chodbu, narazily jsem na poručíka Derera.
„To je dobře, holky, že vás vidím. Mám vás obě okamžitě dovést za kapitánkou.“
Hanka byla evidentně zaskočena. S nervózním úsměvem na rtech se zeptala:
„Ale mně se to celé přeci netýká? Co mi chce ta Vaše policajtka?“
„Tak to já nevím, ale rozkaz zněl jednoznačně. Přivést vás obě ,“ zazubil se na ni poručík.
 Michal, který právě vyšel ze sálu, zaslechl poslední větu Derera, se překvapeně zeptal:
„Copak to slyším poručíku. Na výslech mají jít obě?“
„Jo a nebudu to už opakovat,“ nevrle odsekl Derer.
„Fajn,“ vstoupil mu do řeči Michal, „Určitě nebude vadit, když u toho budu také.“
„O Vás šéfová nic neříkala, takže se jí na to budete muset zeptat sám,“ odseknul poručík.
„Dobře tedy, pojďme se zeptat,“ vyzval nás Michal a zamířil si to rázným krokem ke své kanceláři.

V Michalově kanceláři, kterou dostala policie k dispozici pro své potřeby, nás již očekávala kapitánka spolu s profesorem. „To jsem ráda, že jste přišel také, pane atašé, pronesla na přivítanou sladce Rubinštajnová.
Všichni jsme se posadili na volné židle. Jen poručík zůstal venku a hlídal přede dveřmi. Dříve než se na mě policistka obrátila s první otázkou, všimla jsem si propocené košile Romana. Jeho laskavé, modrozelené oči měly nyní šedivý, studený odstín.
„Tak Rabínová, a teď mi řekněte vše o tom dopise, co jste profesorovi předala a báchorky o pozvánkách mě, prosím, ušetřte!“
Pochopila jsem, že Roman kapitánce vše o dopise již řekl a nemá smysl si vymýšlet. Vypověděla jsem tedy kapitánce vše, přesně tak, jak jsem to před chvílí řekla Michalovi. Hanka na závěr vše doplnila. Kapitánka nás ani nemusela pobízet a přerušovat doplňujícími otázkami. Jen co jsme dozpívaly, chladné oči Rubinštajnové se zabodly do Michala a úředním hlasem pronesla:
„Krádež české historické památky nevyčíslitelné ceny, za aktivní spolupráce Španělského velvyslanectví v Praze, to je mezinárodní skandál par excellence, který může vážně poškodit znovu obnovené vztahy mezi našimi zeměmi, pane atašé!“
„Tonnerre de dieu,“ zaklel Michal a poprvé jsem ho viděla rozčileného na nejvyšší míru.
Kapitánka se na něj ironicky usmála a zeptala se:
„To byla nějaká španělská nadávka, pane obchodní atašé?“
„Ne,“ zařval Matoušek,  „Francouzská!“
"Franštinu miluji," pronesla nevzrušeně kapitánka a vyndala si z kabelky francouzskou cigaretu a perleťový zapalovač.  Labužnicky nasála kouř a čekala až se obchodní atašé uklidní. Michal si uvědomil trapnost situace a znovu se posadil na židli. Vyndal si cigarety a teprve, když si zapálil, byl schopen kapitánce odpovědět:
„Mluvili jsme dnes odpoledne o celé záležitosti, jak s naším ministerstvem, tak i s Vaším. Mohu Vás ubezpečit o naší ochotě maximálně s Vámi spolupracovat na vyřešení případu. Naše velvyslanectví dohodlo s Vašimi nadřízenými, že je nutné vypátrat a zajistit našeho zaměstnance Juana Loretu Vurbse. Vzhledem k informacím, které jsme si vyměnili, jsme došli k závěru, že se soška bude nacházet na území Španělska. Bylo tedy domluveno, že budete vyslána spolu s poručíkem Dererem na neoficiální služební cestu. Veškeré výdaje samozřejmě hradíme my a  cestovní doklady budou vyřízeny zítra do 12 hodiny. Máte ještě nějaké požadavky, kapitánko?“
„Zajisté, pane atašé,“ odpověděla mu zářící Rubinštajnová.
„Členy mého týmu potřebuji doplnit o tlumočnici Rabínovou a profesora Vida, s kterým jsem již předběžně domluvená na spolupráci.
„Nevidím v tom žádný problém,“odpověděl Michal.
„Ale já musím do školy,“ nesouhlasila jsem.
Rubinštajnová mě sjela pohledem.
„Ve škole budete omluvena a nebýt Vaší zapomnětlivosti, ke krádeži by tak snadno nemohlo dojít. Rozumíte mi doufám, Rabínová?“ Pochopila jsem, že nemám na výběr a mlčky jsem přikývla.
„Tak tedy zítra ve 12 hodin u nás v Bartolomějské,“ ukončila setkání kapitánka Rubinštajnová. 
  Pokračování v pondělí 19.května ráno.        

Reklama