Reklama
 
Blog | Svět naděje a pohlazení

Kapitola patnáctá: Večeře

Jaké jsou vzpomínky poručíka na první setkání s kapitánkou? Utírá si rty kapitánka při večeři do ubrusu? A co tajemná dívka Kalva? Setká se opět s poručíkem? To a mnohé další se dozvíte z dnešního příběhu, který pro vás napsal Ivan Derer.

Nedokázal jsem se soustředit na večeři v tý nóbl kantýně hotelu Sacher, kam nás profesor vzal. To trapné selhání dnes odpoledne mě naprosto vyvedlo z míry. Kdo byla ta žena? A proč mě profesor tak divně konejšil? Věřil jsem, že mě tento případ katapultuje do nejvyšších policejních kruhů, ale místo toho to vypadá, že mě srazí do cely blázince. Maj mě všichni za zkrocenýho bejka, kterýho pase jeho nadřízená na vodítku. Mě, kterej dokázal tolik věcí ve svý policejní kariéře!

Když mi moji nadřízenou poprvé ukázali, myslel jsem si, že je to blbej vtip. Vypadala jako mimozemšťan, co k nám omylem zabloudil z jiný galaxie. Měla na sobě úděsný bílý punčocháče, pod kterými byly vidět obrovský černý chlupy. Kouřila startky bez filtru a na zelený blůze měla našitý FRČKY s hodností kapitána… Zíral jsem na ni tenkrát asi s trochu otevřenou hubou.

"Zavřete tu klapačku, nebo vám tam vletí moucha," vyštěkla na mě.

Reklama

"Ehm, ano, rozkaz!" Kouřila ty startky a dívala se na mě.

Prošli jsme moje dosavadní zkušenosti u kriminálky, vyptávala se mě taky na dětství, na rodiče i na přátele. To jsem nevěděl proč, ale na vše jsem pravdivě odpovídal.

"Ještě si to rozmyslím," řekla, když jsme se loučili. Cestou z její kanceláře jsem se díval na špatně přilepený lino chodby a doufal jsem, že mě nebude chtít. Jaké bylo mý překvapení, když mi hned druhý den volala a štěkala do telefonu, abych k ní okamžitě přišel, že má pro mě spoustu práce. A od tý doby jsme parťáci a já si začal, den ode dne, svý nadřízený víc vážit. Můj pohled na ni se změnil. Obdivoval jsem její energii, se kterou se vrhala do řešení případů, i její analytický schopnosti, pomocí kterejch dokázala neomylně zaměřit cíl a ranami svýho intelektu k němu poté proklestit cestu.

Nechala si narůst vlasy až do pasu, bílý punčochy vyměnila za černý a když jsem ji jednou viděl sedět na parapetu okna, zahalenou do kouře gauloisek, věděl jsem, že jsem na světě proto, abych jí sloužil, nekriticky ji obdivoval a třeba i nakonec za ni položil život. A teď to vypadá, že má MILENCE! Ach…!

"To je pěkná mela." Vytrhlo mě to z přemýšlení. Profesor se zaklonil a díval se upřeně na kapitánku. V restauraci bylo slyšet tichej valčík. To úplně nesnášim, tyhle songy. Ale kdo by v samým centru elementární buržoaznosti, pouštěl moje oblíbený Motorhead, že jo.

"Ano, profesore, ale to nestačí," řekla kapitánka. "Nestačí jen něco konstatovat, ale je potřeba i vymyslet, co dál."

"S tím souhlasím, ale bohužel nemám dostatek informací, abych určil, co je vlastně náš cíl?"

"Naším cílem je zjistit, kdo ukradl jednu z nejdůležitějších pražských památek, všechno ostatní je podružné, rozumíte!"

"Já to chápu, ale je též důležité, abychom všichni táhli za jeden provaz," řekl profesor a významně povytáhl obočí.

"Co tím chcete říci?" řekla prudce kapitánka Rubinštajnová a naklonila se přes stůl.

"Já se nebojím říci, že je mi Kateřina blízká…ehm. A nebál bych se říci, že se mi povede ji přemluvit, aby se jakýchkoliv stížností na vaši osobu zdržela."

Vido byl prima chlap, ale někdy jsem měl pocit, že to s tou upřímností přehání. Díval jsem se na výraz svý nadřízený a její jemnou vrásku kolem úst. A viděl jsem, že analyzuje informaci. Věděl jsem, že to, jestli si na ni bude někdo stěžovat, i kdyby to mělo bejt u samotnýho policejního náčelníka, ji ani trochu nezajímá. Ale sociální vazby, na to byla moje šéfová expert.

"Řekl jste, že je vám blízká…co tím přesně myslíte?" Vidovi se na skráních zaleskly kapky potu. Chvíli bylo ticho.

"Miluji Kateřinu, a vy to víte!" Kapitánka se pobaveně podívala profesorovi do očí. Poté vzala ubrousek a otřela si rty. Hodila ubrousek na stůl, zvedla se a odešla. Na ubrousku zůstal otisk její rudé rtěnky. Napětí u stolu konečně povolilo.

Pustili jsme se s Romanem do jídla. Nikdo z nás nemluvil. Já mám od dětství zakázáno u jídla mluvit a profesor evidentně přemýšlel nad vzniklou situací. Najednou se otevřely dveře. Čekal jsem, že se objeví šéfová vracející se ze záchoda, ale místo toho tam stála ONA! Ta žena z dnešního odpoledne. V ruce držela talíř s jídlem.

"Uhněte, sakra," uslyšel jsem svoji nadřízenou. "Co tady stojíte, jak solnej sloup."

Obě ženy se ve dveřích srazily a Kalvě, jak se myslím jmenovala, se jen taktak podařilo udržet talíř a neupustit ho na zem. Kapitánka si sedla zpět na svý místo. A jako by nevnímala přítomnost další osoby, hned udeřila. "Co se dělo, profesore, v tom kočáře?"

Profesor zrudnul. Vypadalo to, že nechápe, jak o jeho eskapádách může vědět. "Nic, co bych VÁM byl ochoten říci!"

Byl jsem rád, že nejsem v jeho kůži!

"Profesore, já tady nejsem pro legraci, já vyšetřuji zločin a vy budete dělat, co já řeknu! Budete poslušně odpovídat na mé otázky. Uvědomte si, že pro mě jste všichni podezřelí!!!" Její hlas proletěl restaurací a zahltil ji. Nějací hosté se ohlédli a já byl rád, že se zvuková kulisa konečně trochu zlepšila směrem k mýmu oblíbenýmu žánru.

"Tohle je moje soukromá věc, jestli na mě budete dál takto naléhat, BUDU SI NA VÁS STĚŽOVAT!" zařval Vido.

Kapitánka se opřela o židli a na obličeji se jí objevil cynický úsměv. S hrůzou jsem zjistil, že její pozornost se teď přenesla na mě. A já přitom dál vnímal přítomnost ženy, která se dnes odpoledne stala svědkem mý pohany. Začal jsem se potit. Cejtil jsem velký krůpěje potu, který mi začaly stékat po spáncích.

"Derere, co mlčíte? Od tý doby, co jsme tady, tak jste nic neřek. Není vám něco?"

"Ne." Potřeboval jsem si utřít pot, kterej mi už teď stékal úplně všude. Uviděl jsem použitej ubrousek na stole. Nevydržel jsem to a utřel se.

"A co se dělo, Derere, odpoledne ve vašem pokoji?" Cítil jsem upřenej pohled kapitánky a zároveň pohled Kalvy. Díval jsem se na rudýho profesora. Prosil jsem ho pohledem o pomoc, ale zřejmě měl svejch starostí dost. "Soudružko kapitánko, to nemá s vyšetřováním přece…."

"Tady rozhoduji já, CO MÁ NEBO NEMÁ s vyšetřováním něco společného!"

"Eh…jistě, tedy, ale…" blekotal jsem, nevěda jak začít. A v tý chvíli se mi dostalo nečekaný záchrany.

"Tady je to jídlo pro slečnu Kateřinu," řekla Kalva, která se právě vzpamatovala z počátečního překvapení. "Nemůžu ji nikde najít a tak jsem si myslela, že bude tady s vámi," řekla a postavila talíř na stůl.

"Kde je Káťa!?" vykřikl profesor.

"Jak říkám, hledala jsem ji po celém hotelu, ale nikde není." Profesor vyskočil od stolu a bez jediného slova vyběhnul z místnosti.

"Tak Derer, počkejte tady na profesora, než se vrátí a já si vezmu zatím pokojskou Kalvu někam stranou a trošku si spolu pohovoříme," řekla kapitánka a otočila hlavu ke Kalvě.

"Ano, jistě, jsem k službám, " odpověděla s mírným údivem Kalva. I ve svém stavu zmatenosti jsem si všiml, že je velmi krásná.

Moje šéfová vstala, vzala Kalvu za loket, otevřela dveře, vystrčila ji z restaurace a zavřela za sebou. Osaměl jsem u stolu. Napětí zmizelo a já byl znovu schopen jednat. Mávnul jsem na číšníka a objednal si dvě dvojitý Tullamore. Když je vrchní přinesl, hned jsem jednu sklenici na ex vypil. Vrchní zřejmě nebyl na něco takového v hotelu Sacher zvyklej. Díval se udiveně, ale nakonec vzal prázdnou sklenici a bez řečí odešel.

Na protější straně místnosti bylo veliký zrcadlo. Díval jsem se do něj na karikaturu policisty s hlavou upatlanou od červený rtěnky. Vzal jsem druhou sklenici a z hluboka se napil. Když jsem se podíval na dno sklenice, měl jsem pocit, že tam vidím Pražský jezulátko.  

Dnešní kapitola vznikla ve spolupráci Ivana Dérera a MM. Tímto poručíkovi přeji též vše nejlepší k dnešním narozeninám.      

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama