„Nervozitou jsem nemohla ani dospat," začala své vyprávění Kateřina.
Strach, že zaspím hned první den byl tak velký, že jsem tu noc nespala více než dvě hodiny. Ráno před zrcadlem jsem takřka nemohla poznat svůj obličej. Oteklé tváře a opuchlé oči z nevyspání. Nebyl čas na výmýšlení jak to spravit. Snad rychlá chůze na tramvaj pomůže! Tramvaj jako na potvoru ne a ne přijet. Konečně! Z ranní mlhy se vynořily obrysy toužebně vyhlížené osmnáctky. Jen co se tramvaj rozjela, ozval se mi za zády mužský hlas s cizím přízvukem. „Nechcete se posadit, seňorito?“
„Non“, odpověděla jsem schválně španělsky a ani jsem se neohlédla. Cítila jsem, jak si mě prohlíží, ale hrdost, čí spíše můj nenamalovaný obličej, mi nedovolily se alespoň po očku juknout po onom ranním gentlemanovi. Náhlé prudké zabrždění tramvaje jsem zaregistrovala až když už bylo pozdě. Upadla jsem ve svém bledě modrém kabátku na špinavou podlahu tramvaje. Pokusila jsem se vstát. Nešlo to. Bolest v levém kotníku byla příšerná. Rudá hanbou a bolestí jsem začala lézt k nejbližší tyči, abych se o ní mohla zdvihnout. Ze zadu mě uchopila silná paže. Vyjekla jsem bolestí, když jsem se pokusila postavit na levou nohu a vzápětí jsem se skácela na mého zachránce. Ucítila jsem vůni jeho parfému, kterou jsem nikdy před tím nepoznala. Vůně kůže, santalového a cedrového dřeva – Dior Fahrenheit. Omámená touto nepoznanou vůní jsem na něho poprvé pohlédla. Naše oči se setkaly. V jeho jsem spatřila obavu a starost. „Posaďte se, prosím. Mohu Vám nějak pomoci?“
Jeho hlas ke mně doléhal zdáli. Stále jsem byla ještě v šoku. Jen jsem souhlasně přikývla a bez hlesu se sesunula na červenou sedačku.
„Ukažte, podívám se na ten kotník!“
Jeho teplá dlaň se zlehka dotkla mého lýtka. Mým tělem proběhlo jemné vzrušení. Druhou rukou šikovně vyzul mojí lodičku. Cítila jsem, jak kotník začíná otékat.
„Zahýbejte prsty,“ poručil!
Bez odporu jsem poslechla. Stále ještě rudá ve tváři jsem se rozhlédla po ostatních cestujících. Naštěstí ve voze byli pouze dva staříci, kteří o nás nejevili sebemenší zájem.
„Hlupačko!" Vynadala jsem si v duchu.
„Prázdná tramvaj a ty jediná se tu válíš po podlaze jako ten pytel brambor. Dobře ti tak! "
Dotyk jeho jemných prstů na mém chodidle mě přinutil opět na něj pohlédnout. Jeho oříškové oči se na mě usmály.
„Není to zlomené,“ řekl.
„Jen trochu podvrknuté. Chce to led a zpevnit. Kam jedete? Doprovodím Vás. Sama to nezvládnete!“
„No, no gracias,“ vyhrkla jsem na něj zmateně španělsky.
„Jste laskav. Mám to jen kousek od zastávky, to zvládnu“, pokračovala jsem pro změnu česky.
Jeho obličej se rozzářil do nádherného úsměvu.
„Jak si přejete.“ V jeho hlasu nezazněl ani stín smutku.
„Jste moc milý, děkuji Vám za Vaši pomoc.“ Po prvé jsem se na něj dokázala usmát. Tramvaj se blížila k zastávce Chotkovy sady. Vstala jsem a pokusila se zlehka došlápnout na levou nohu. Zatnula jsem zuby a udělala první krok ke dveřím. Zavrávorala jsem. Jeho paže mě zachytla dříve, než moje oči vyslaly žádost o pomoc.
„Vystupujeme na stejné zastávce,“ řekl.
„Děkuji," zašeptala jsem a opřela se o něj.
Dveře tramvaje se otevřely a my vystoupili vstříc našemu osudu.
Blog | Svět naděje a pohlazení