„Kapitánka Rubinštajnová a poručík Derer z hospodářské kriminálky jsou též na recepci,“ byla první Michalova slova. Roman se na něho nechápavě podíval a zeptal se:
„Kdo, prosím?“
Michal se mu podíval užasle do očí:
„Vás ještě nevyslýchali, Romane?“
„Ne, nevyslýchali! Co se stalo?“
Michal se zahleděl na mě:
„Vy jste se Kateřino, Romanovi o ničem nezmínila?“
Celá v rozpacích jsem odpověděla:
„Nevěděla jsem, zda mohu Romanovi něco říct. Policie mně výslovně zakázala o výslechu s Romanem mluvit,“ zalhala jsem.
„Ach tak, rozumím,“ odpověděl smířlivě obchodní atašé. Jeho zrak znova spočinul na Romanovi: „Pražské jezulátko bylo včera ukradeno!“
„Ukradeno?“ nevěřícně zopakoval Roman.
„Michale, co to plácáte za nesmysly? Včera jste mě přeci požádal, abych zajistil bezpečnou úschovu pro něj! A já tak na Váš příkaz učinil. Včera večer jsem ho předal Vámi určené osobě.“
„O nic takového jsem Vás ve včerejším dopise nežádal, Romane,“ vykřikl Michal!
„Ale ano, žádal,“ trval na svém Roman.
Strachy se mi začala podlamovat kolena. Teď je jasné, pomyslila jsem si, že Hanka s dopisem manipulovala a já husa pitomá sehrála roli jakou chtěla. Začala se mi točit hlava. Z velké dálky jsem uslyšela Michalovu otázku:
„A komu jste, proBoha živého, dal do úschovy Pražské jezulátko?“
Odpověď už jsem neslyšela. Před očima se mi zatmělo.
Proplesknutí z levé i z pravé strany mě přivedlo zpět k vědomí. Roman s Michalem se starostlivě nade mnou skláněli.
„Vodu, prosím,“ zachraptěla jsem.
„Napijte se,“ podal mi sklenici vody Michal.
„Jste v pořádku, Káťo? Nejste nemocná?“ zeptal se Roman.
„Ne, nejsem, jen jsem celý den nic nejedla.“
Posadila jsem se na pohovce, kam mě oba muži položili. Z otevřeného okna na mě vanul čerstvý jarní vítr.
„Už je mi lépe. Nemohla bych dostat, prosím, něco malého k jídlu?“
„Hned Vám dám něco přinést,“ řekl Michal a odešel.
Zůstali jsme s Romanem sami. Jeho měkká, teplá dlaň starostlivě tiskla mou. V jeho laskavých, modrozelených očích jsem zahlédla opravdovou starost.
„Jezulátko se tedy našlo?“
„Doufejme,“ zněla neurčitě Romanova odpověď.
„Ale já jsem nic neprovedla. Není to moje vina.“
„Samozřejmě, že není. Já i Michal si vyčítáme, že jsme Vás do toho tak hloupě zatáhli. Je nám však záhadou, že se nemůžeme shodnout na obsahu dopisu.“ Jeho oči se zkoumavě zahleděly do mých. Věděla jsem, že teď už mu to musím říct, pokud ho nechci navždy ztratit.
„Víte Romane,“ našla jsem konečně odvahu, „Já jsem ten dopis na velvyslanectví zapomněla v kanceláři a musela jsem se pro něj vracet. Zřejmě ho někdo stačil vyměnit. Všimla jsem si, když jsem Vám ho předávala, že na něm asi chybí Michalova pečeť. Nebyla jsem si tím úplně jistá, neboť v klášteře bylo pološero, a tak jsem raději o svých pochybách mlčela. Teď vím, že jsem udělala obrovskou chybu a zklamala Vaši i Michalovu důvěru.“ Nemohla jsem dál pokračovat. Slzy se mi začaly řinout po tvářích. Roman mě zhlehka chytl za bradu, druhou rukou vyndal z kalhot papírový kapesníček a začal mi je něžně stírat.
„Tak je to tedy, teď tomu začínám rozumět," zašeptal.
K mému překvapení se na mě vůbec nezlobil. Chtěla jsem něco odpovědět, avšak jeho rty se náhle přitiskly na mé a začal mě vášnivě líbat.
Zaznělo tiché zaklepání na dveře. V posledním okamžiku jsme se od sebe odtrhli. Do místnosti vešla Hanka se stříbrným podnosem. K našemu oboustrannému nemilému překvapení, měla na sobě stejné šaty od Coco Chanel jako já. Jediný rozdíl byl v barvě šatů. Její byly červené. „Zde Vám Michal posílá jídlo a až budete v pořádku, máte přijít do hlavního sálu.“
Stříbrný tác s vybranými lahůdkami postavila na stolek a ještě než odešla, pronesla jízlivě:
„Nevěděla jsem, že také šijete v Paříži, Kateřino. Kdo by to do Vás taky řekl, že!“ Dveře za ní zaklaply hlasitěji, než bylo nutné. Omámená Romanovým polibkem a s obavami, aby opět nevyužil našeho osamění k dalším důvěrnostem, jsem vstala a zamířila k podnosu s vybranými lahůdkami. Tenké plátky sušené šunky ze Serrana a několik druhů mých oblíbených tapas mně vrátily chybějící energii. Roman mlčky pozoroval jak jím. Jeho vášnivý pohled, kterým si prohlížel mojí postavu, jsem cítila, aniž bych na něho pohlédla.
„Pojďme, už na nás čekají,“ pronesla jsem po té, co jsem dojedla poslední plátek šunky.
„Zajisté, Káťo,“ odpověděl Roman. Zvedl se, podal mi ruku a společně jsme vyšli ze dveří.
Vešli jsem do hlavního sálu a okamžitě upoutali pozornost přítomných hostů. Většina dam okamžitě zaregistrovala moje nádherné šaty. Hrdě jsem pozvedla hlavu a kráčela zavěšená do Romana směrem k obchodnímu atašé, který stál na koci sálu. Přehlédla jsem však mrňavou postavu kapitánky Rubinštajnové, která stála vedle něho v černých koktejlkách s našitými blyštivými flitry. Moje snaha změnit směr by tedy vypadala trapně. Nezbylo mi nic jiného, než se s ní setkat.
„Dobrý večer, kapitánko,“ zahájila jsem uvítání raději já.
„Dlouho jsem Vás neviděla,“ dodala jsem ironicky.
Kapitánka se na mě sladce usmála a odpověděla mi:
„To jsem ráda, Rabínová, že mi vedete profesora Vida. Potřebuji si s ním promluvit.“
„Kde jste nechala poručíka Derera?“ pokračovala jsem bojovně dál.
„Nebojte, Rabínová, za chvíli dorazí, též se Vás nemůže dočkat,“ pronesla jízlivě Rubinštajnová.
Michal okamžitě vstoupil do rozhovoru, který se začínal ubírat nebezpečným směrem.
„Jsem rád, že představování máte, kapitánko, za sebou. Dovolte mi tedy ještě představit moji přítelkyni Hanku Romanovi.“ Němcovou Michalova slova o přitelkyni viditelně dojala. „Jsem ráda, že Vás konečně poznávám,“ podala ruku Romanovi k políbení
V jejím hlase jsem však při slově „konečně“ zaslechla přehnaný důraz. Vzpomněla jsem si na úkol od Olgy a zamyslela se, jak tohle divadýlko zapadá do vztahových přímek z Olžina zápisníčku. Ruku do ohně bych nedala, že ti dva se neznají. Naopak, když mi Hanka přinesla malé občerstvení, Romanova přítomnost ji nepřekvapila a ani Roman se mně nezeptal, kdo byla ta žena ve stejných šatech. Roman nabízenou ruku políbil a na přivítanou pronesl: „Jsem rád, že mohu políbit ruku tak krásné ženě v tak jedinečných šatech.“
V očích Němcové se hněvivě zablýsklo. Kapitánka Rubinštajnová pochopila Romanovu narážku a hlasitě se rozesmála. Michal a Roman se k bublavému smíchu kapitánky zdvořile přidali. Uvolněné atmosféry využil okamžitě Michal a požádal kapitánku o tanec.
„Proč si nejdříve nezatančit, kapitánko, než si splníte služební povinnost?"
„To je od Vás galantní, pané atašé, zavrněla blahem Rubinštajnová, „ ale poručík Derer je zde a tudíž nemohu vyslyšet Vaší naléhavou prosbu.“
Jen co to dořekla, atletická postava poručíka, v slušivé policejní uniformě, vstoupila do sálu. Upadl do rozpaků, když zaregistroval, že se na něho díváme. Ani nevykročil směrem k nám, jen mávnul na kapitánku a zahlaholil:
„Vše je připraveno. Můžeme začít s výslechem.“
Celý sál ztichl a zadíval se na něj. Poručík se začal přihlouple usmívat a netuše, co by měl dělat, se raději otočil na podpatku a zmizel na chodbě.
„Tak jdeme, profesore,“ poručila kapitánka Rubinštajnová a zamířila ven z místnosti.
Profesor Vido ji poslušně následoval. S obavami v srdci jsem za ním hleděla.
Blog | Svět naděje a pohlazení