Reklama
 
Blog | Svět naděje a pohlazení

Kapitola sedmnáctá: O blažené nevědomosti

Mají stěny v hotelu Sacher uši? Dozví se díky nim čtenáři, kdo byl tajemný mnich z kláštera a jaké nebezpečí hrozilo sličné Kateřině? A co poručík? Přežije dnešní kapitolu, kterou pro vás napsala Lucie Kellnerová - Kalvachová?  

Právě začínalo svítat, když u zadního vchodu hotelu Sacher zabrzdil nenápadný fiat pětistovka, vystoupila z něj ženská postava a sklonila se k okénku spolujezdce: „Dobře, Michale, víš, že na mě se můžeš spolehnout. Udělám cokoli. Cokoli…," pronesla a zmizela v hotelových dveřích.

Pomocná recepční, kuchařka a vrátný, postávající s tuzérovými marlborkami kolem popelnic, na sebe významně zakouleli očima: „No jo, pokojský, myslíte, že tahle nová už je taky zbouchnutá?" zakřenila se kuchařka. Se špatně skrývanou škodolibostí se jali probírat milostné patálie hotelových kolegů a čas do konce noční směny jim vesele ubíhal.

Vyrušil je až telefon z podkrovního apartmá: „Doneste mi šampaňské a jahody," poručil mužský hlas. „A zmrzlinu. Pistáciovou!" doplnil ženský hlas. „Ano prosím," řekla recepční úslužně, položila sluchátko a vyprskla: „Hele, ta nová pokojská je u svalouše v podkroví na skleničce! Tak na ni si objednal viagru…" Vrátnému lačně zasvítily oči. Nechal recepční a kuchařku jejich povinnostem a začal se belhat ke služebnímu schodišti, odhodlán obsadit apartmá, které sousedilo s pokojem inkriminovaného hosta, a s hrníčkem na uchu si taky užít trochu toho lidskýho tepla.

Reklama

Přestože však stařec sužovaný revmatickými bolestmi (jakož i dnou, pálením žáhy, zanícenými otlaky od zubní protézy, chronickou zácpou a řadou dalších chorob a neduhů, jimiž všemohoucí sužuje nás děti prvotního hříchu v podzimech našich životů) vlekl své vetché tělo nahoru schodištěm a potom dlouhými hotelovými chodbami, jak nejrychleji mohl, v okamžiku, kdy přiložil hrníček s rokokovou siluetou tančícího páru na zeď Dererova pokoje, prvních a nejžhavějších 90 minut vášně mezi poručíkem a Kalvou, neboť to byla ona, na niž (a na jejíž dokonale vysoustružené tvary) se poručík rozhodl využít čerstvou zásilku kolumbijské viagry, tedy oněch magických devadesát minut, během nichž se odehrávaly takové věci, o jakých se většině z nás, neřku-li nikomu z nás, ani nezdá a během nichž nachové tapety Dererova pokoje samou hanbou zbledly a zezelenaly do odstínu doručené a pomalu se již roztékající pistáciové zmrzliny, těchto vrcholných devadesát minut bylo u konce.

Kdyby byl stařec věděl, co všechno už za zdí proběhlo, pravděpodobně by sám sobě vynadal do pitomců a odbelhal by se zpět do svého kamrlíku v přízemí hodnotit nastupujícím pokojským a kuchtičkám pevná lýtka a kvalitu punčoch, neboť po tomto už přeci nemohlo nic následovat. Stařec ovšem nic netušil, v blažené nevědomosti přisedl vyčkávavě ke zdi a v následujících dlouhých desítkách minut vyslechl mezi hojnými vzdechy i bezpočtukrát opakované mužské „ještě!" a nepřesvědčivé ženské „už ne…"

Stařec přesycený odlesky cizí rozkoše se s blaženým výrazem odlepil od zdi a šouravě vykročil do chodby. Nad schodištěm si krátce zajódloval. V blažené nevědomosti ho nijak netrápilo, že v sousedním apartmá se schyluje k dramatickému zvratu a že kdyby setrval jen o pár minut déle, podařil by se mu odposlech z kategorie nejžádanějších – rozhovor dvou agentů, v němž žhavé vzdechy vystřídá řinčení zbraní.

Ona: „A teď už vážně ne… Víš, co? Promluvme si o práci."
On: „To nejde, jsem policista."
Ona: „Hlupáčku, mně můžeš říct všechno."
On: „To by ses, kotě, divila."
Usmála se unaveně: „Zkus mě překvapit."
Vycítil příležitost a řekl dvojsmyslně: „Nechceš raději překvapit ty mě?"
„Klidně," a Kalva sáhla pod polštář a zamávala zaskočenému Dererovi před tváří revolverem: „Promiň, hlupáčku, nemám na výběr. Líbíš se mi, ale co naděláme?" A hlaveň mu přiložila ke spánku.

„Ale kotě… alespoň mi vysvětli proč."
„Proč?" A znovu ten unavený úsměv. „Znelíbil ses, chlapče."
„Rubinštajnové?" To pomyšlení Dererovi zasadilo ránu jako ostrým nožem.
„Naopak, Rubinštajnové naopak," řekla Kalva bezbarvě. „A právě proto lezeš jistému slimákovi do kapusty."
„Elegán v polobotkách! Atašé!"
„Správně, hlupáčku, policii budeš chybět. Rubinštajnovou si vyhlédl před pár lety při šachových přeborech v Čerčanech. Právě skončila s gymnastikou a začala se zajímat o šachy. Ač začátečnice, porazila ho rošádou v pátém tahu. Od té doby jsou stále spolu. Kapitánka je jeho informátorka a samozřejmě milenka – hadí žena a přitom napůl muž. Nevšiml sis jak Michala ženy přitahují ale zároveň i odpuzují?"

„Proboha," hlesl Derer.
„To by tě nenapadlo?" usmála se Kalva tentokrát konejšivě: „Společně vymysleli plán s jezulátkem. Jejich cílem je získat moc nad hispánským světem, respektive nad krásnější polovičkou hispánského světa. Atašé chce ovládnout katolické ženy Latinské Ameriky – ženy tolika barev jako mají všechny druhy kávy – mocca, capuccino, černé hořké espresso – ty všechny mu budou leštit polobotky… Ještě předtím ale potřebují loupež na někoho hodit. Měla to být Kateřina – mladá a naivní duše, a Vido – neustále hloubající nad abstraktními konstrukty. Působili oba jako snadní obětní beránci. Už mohlo být po nich nebýt Michalovy perverzní záliby v inscenování poklesle gotických scén…"

V Dererovi navzdory situaci převládla duše detektiva: „Když jsem byl naposledy u kapitánky, zaslechl jsem Vida vyprávět cosi o mnichovi v klášteře…"

„Nojo, to je celej Michal," řekla Kalva a protočila oči v sloup. „Chtěl si hrát na poslední soud. Ale touha žít je silná. Kateřina, aby se zachránila, začala vykládat o tobě a kapitánce. Nejspíš chtěla jen odvést pozornost, ale pokud se nepletu…" a Kalva si změřila Derera pronikavým pohledem: „trefila hřebík na hlavičku."

Derer sklopil zrak a Kalva pokačovala: „Atašé šílí. Propustil Kateřinu i Vida a zaměřil svou zaslepenou nenávist na tebe. Tvou smrtí zabije dvě mouchy jednou ranou. Získá nazpět kapitánku a odvede pozornost od svých dalších plánů s jezuletem."

„Ale vždyť to bylo čistě platonické!" vykřikl Derer a zničeně sevřel svou hladkou hlavu v mohutných dlaních: „Já věděl, že mu mám rozbít hubu! Ale co ty? Proč žena jako ty, která by mohla někde v klidu a míru pečovat o teplo rodinného krbu, proč pomáhá s tím ďábelským plánem? A především, proč mě chceš zabít, sotva jsme se sešli? Víš, co bychom spolu ještě mohli prožít?" A při jeho poslední větě se tapety v celém pokoji znovu zarděly odstínem rudých valentýnských růží.

Kalva se otřásla a odjistila revolver. Po zlověstném cvaknutí rychle odříkala: „Michal je můj řídící důstojník. Mám otce válečného zločince, žije v latinské Americe. Pokud v čemkoli neposlechnu, Michal ho udá. O otce ovšem nejde, zaslouží to nejhorší, ale rodina nic netuší. Matka věří, že její největší starostí jsou nestejnoměrně okopané zemáky… Blažená nevědomosti, tu hanbu by nepřežila."

Derer svraštil obočí ve výrazu naprostého zoufalství: „Tolik zla v tomto slzavém údolí. Právě proto jsem vstoupil do sboru národní bezpečnosti, abych vybojoval našim dětem lepší zítřky. Zapřísahám tě, ničivá temnota je všude kolem nás, nenech se pohltit, vzepři se. Svět ještě můžeme zachránit!"

A agentka Kalva upustila revolver a v slzách se zhroutila poručíkovi do náruče. Stalo se tak právě ve chvíli, kdy si vrátný před zadním hotelovým vchodem zapnul poslední knoflík civilního pršipláště a s hlavou plnou dráždivých vzpomínek vykročil do silnice – přímo pod kola projíždějícího popelářského vozu. Byl na místě mrtev.

Smrt, připravená vybrat si toho časného rána svou daň, neodešla s prázdnou.     

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama