„Ty jsi něco provedla?“
„Nic jsem neprovedla, jen se všechno ještě více zamotalo a já asi lítám v průšvihu.“
„Provalilo se to s tím dopisem?“
„Ne! Naopak. To jediné kapitánku Rubinštajnovou nezajímalo, takže o něm ještě asi nic neví. Dopis ale nějak souvisí se zmizením Pražského jezulátka z kostela Panny Marie Vítězné, kde jsem včera večer čekala na profesora. Tím jsem si jistá! Ale kdo mě tam mohl poznat, a oznámit to policii, je pro mě záhadou.“
„Zadrž, Káčo! Vůbec ti nerozumím. Řekni mi vklidu , co se od rána přihodilo.“
Všechno jsem tedy Olze pověděla. Jen jsem jí neřekla, že je mi Michal zavázán za to, že jsem o dopise policii nic neřekla. Olga mě nepřerušovala. Vytáhla si však ze šuplete poznámkový blok a tužkou si do něj kreslila. Když jsem skončila, celá bezradná jsem se jí zeptala, co si tom všem myslí. K mému překvapení mi odpověděla, že pro ní je největší záhadou, proč nejel Honza dneska ráno se mnou tramvají a jak je možné, že Hanka vaří čaj Yogumin, který musela, stejně jako ona, dostat od profesora Vida, neboť exotické čaje z Japonska se nedají koupit. Ukázala mi svůj poznámkový blok, kde měla napsaná jednotlivá jména a mezi nimi nakresleny spojovací přímky. Na přímce mezi Hankou a profesorem byl název japonského čaje. Mezi mnou a profesorem žlutá obálka. Přiliš jsem nechápala k čemu je to dobré. Olga, když uviděla můj nechapavý obličej, se okamžitě ujala výkladu:
„Nejdříve musíme zjistit, jaké jsou vztahy mezi jednotivými osobami navzájem. Kdo koho zná nebo může znát. Nebýt tvé poznámky o čaji Yogumin, vůbec bychom nevěděly, že Hanka má nějaký vztah k Romanovi. Teď je pro Tebe nejdůležitější zjistit chybějící informace. Dneska večer na recepci budeš mít skvělou příležitost. Vůbec totiž nevíme, odkud se Hanka zná s profesorem Videm, a stejně tak potřebujeme znát vztah Hanky k Honzovi a Honzi k profesorovi.“
„TO mám být dneska večer za špiónku,“ špitla jsem nesměle. „Nic jiného ti, Káčo nezbývá!“
„A jak to mám asi udělat,“ nakvašeně jsem odpověděla.
„Stačí se jen pozorně dívat a pozorovat, jak se kdo ke komu chová. Dneska večer na recepci přeci budou všichni přítomni!“
Konečně jsem pochopila, kam Olga míři a celá rozradostněná jsem ji objala.
„Máš nejvyšší čas se začít chystat na recepci,“ zakončila nekompromisně náš rozhovor Olga.
Olžiny prsty upravily poslední pramínek mých vlasů a já konečně mohla pohlédnout do zrcadla. Místo známé tváře, na kterou jsem každé ráno s odporem pohlížela, se v zrcadle odrážela podoba tajuplné ženy. Největší překvapení však teprve mělo přijít. Olga vyndala ze skříně bílé, takřka průsvitné šaty, které její mamka ušila podle návrhu slavné Coco Chanel otištěného v loňské Burdě. Shodou okolností jsme obě měly stejnou velikost. Zlehka jsem se do nich oblékla. Připadala jsem si jak Popelka před plesem na zámku.
„Máš moc šikovnou maminku, Olgo. Krásnější šaty jsem nikdy na sobě něměla.“
„Tak mi je hlavně nepolij červeným vínem,“ odpověděla lakonicky Olga. Bylo však na ní vidět, že chvála její šikovné maminky ji těší. Obula jsem bílé střevíčky, přehodila přes nádherné šaty plášť a celá nedočkavá jsem vyklouzla z našeho pokoje.
Profesor Vido již na mě čekal na smluveném místě. Když jsem přicházela k jeho vozu, vystoupil a galantně mi otevřel dveře. Usedla jsem do pohodlné kožené sedačky zánovního vozu. Bylo mi hloupé začít náš rozhovor otázkou, co je to za značku auta. O dnešním výslechu jsem mu samozřejmě nic říct nemohla, neboť bych nezjistila, jaké jsou jeho vztahy k lidem, o kterých jsme s Olgou odpoledne hovořily. Zavedla jsem tedy řeč na blížící se recepci:
„Doufám, že tančíte, Romane,“ začala jsem v rozverném tónu.
„Samozřejmě, Káťo a velmi rád. Pokud dnes večer budou hrát tango, velmi rád si ho s Vámi zatačním.“
„Tango jsem tančila naposledy v tanečních. Tak snad Vám neudělám ostudu,“ přijala jsem jeho nabídku k tanci.
„Ach, toho se nemusíte obávat, Káťo. V tangu se žena zcela nechá vést mužem.“
„Od Vás se ráda nechám vést, pane profesore,“ neodolala jsem a poškádlila ho.
Prázdnými pražskými ulicemi nám cesta na velvyslanectví rychle ubíhala.
„Máte krásný vůz, Romane,“ pokračovala jsem v nezávazné konverzaci.
„Je velmi pohodlný.“
Roman po pochvale zčervenal rozpaky.
„Jsem rád, že se Vám moje auto líbí. Já jsem, již jako malý kluk, propadl kouzlu značky Škoda a rodiče mi vloni splnili klukovský sen, když mi jako dárek k profesůře, koupili tento vůz..“
„Máte šlechetné rodiče, Romane a určitě jsou na Vás hrdí. Mít profesůru ve Vašem věku, není příliš obvyklé.“
„Ano, máte pravdu. Jsem ve svém oboru nejmladší. Musel jsem tomu ale obětovat úplně všechno, i svůj soukromý život.“
Nevěděla jsem, co mám na to odpovědět. Naštěstí se náš vůz zastavil před rozzářenou budovou velvyslanectví. Počkala jsem, až mi Roman opět galantně otevře dvířka a vystoupila jsem. Zavěšena do jeho rámě, jsem vystoupala schodištěm k hlavnímu vchodu, kde na nás již netrpělivě čekal Michal.
„Dobrý večer, Kateřino. Dobrý večer, Romane,“ pronesl neklidně Michal, jehož nové španělské boty odrážely svit tisíců svíček rozzářeného velvyslanectví. Na přivítanou jsem mu podala ruku k políbení a zlehka přikývla na jeho pozdrav.
„Jen co si odložíte, potřebuji s Vámi Romane mluvit. Počkám na Vás v salónku u šatny.“
„Dobře, Michale. Hned tam přijdu,“ odpověděl Roman.
V šatně mi Roman pomohl svléknout plášť. V jeho očích jsem zahlédla stopy vzrušení, když mě konečně mohl spatřit ve večerní toaletě. Bylo na něm vidět, že by mi rád složil poklonu, ale nebyl schopen promluvit. Uchopila jsem ho za paži a navzdory tomu, že pozvání platilo jen pro něho, jsem zamířila do salónku spolu s ním.
Blog | Svět naděje a pohlazení