Reklama
 
Blog | Svět naděje a pohlazení

Kapitola třináctá: Slzy zoufalství

Má profesor i jiné záliby, kromě svádění studentek? Proč vydává poručík kvílivé zvuky? Kdo je záhadná dívka Kalva a jaké pikle kuje s kapitánkou? Další kapitola kratochvilného čtení na neděli je zde.

 Z kočáru jsme po více než třech hodinách vystoupili přímo před kavárnou Sacher. Hrát si na detektivy v situaci, kdy nás kapitánka přelstila, nemělo již význam. Vešli jsme tedy klidně dovnitř hlavním vchodem a rozhlédli se po hostech.
„Vidíte ji někdě, Romane?"
„Ne, nevidím. Zřejmě již odešla, takže si můžeme v klidu dát kávu a jejich vyhlášený sacher dort."
Jen co jsme se posadili k volnému stolečku, hned byl u nás číšník.
„Čím Vám mohu posloužit?"
„Dvakrát Váš vyhlášený dort a k tomu kávu. Vídeňskou melange, samozřejmě," objednal za nás za oba Roman.
„Pán je znalec, to se hned pozná," úslužně odpověděl číšník a chtěl odejít.
„Mohla bych se Vás, prosím, zeptat, zda tu dnes odpoledne nebyla jedna dáma v bílém jersey kostýmku s černými doplňky? Měli jsme zde domluvenu schůzku, ale opozdili jsme se," zalhala jsem.
„Nemohu sloužit. Dnes jsem žádnou takovou dámu neobsluhoval, ale zeptám se kolegy."
„Děkuji, to budete velmi laskav," usmála jsme se na něj svým nejzářivějším úsměvem.
„Takhle jste se na mě ještě nikdy neusmála," pronesl škádlivě Roman.
Než jsem stačila něco vtipného odpovědět, číšník už byl zpět u našeho stolu s kávou a dortem.
„Jedna dáma zde asi tak před třemi hodinami byla. Byla zde s jistým gentlmanem. Po chvíli k ní přistoupila jiná dáma a s ní odešla do hotelu. Vrátila se však sama a poněkud hlučně se smála. Okamžitě pak s oním gentlemanem odešla."
Roman nenápadně vytáhl z kapsy bankovku a podal ji číšníkovi, který všimné s potěšením přijal.
Jen co jsme opět osaměli, vyhrkla jsem na Romana:
„Má milence, poručík měl pravdu. Kapitánka nám něco důležitého tají."
„Nefantazírujte, Káťo! Vůbec nevíme, kdo byl ten gentlmann a dívka a proč se s nimi sešla. Důležitější je, že se kapitánka vrátila rozesmátá. To nevěstí nic dobrého pro nás. Rychle vypijme kávu, ten dort si vemte Káťo na pokoj a jdeme za poručíkem."
Trochu zklamaná, že si nepochutnám na vyhlášené specialitě kavárny Sacher, jsem si jejich lahůdku nechala zabalit. Do hotelu jsme prošli spojovacími dveřmi. Recepční ani nevzhlédl od knihy hostů, když jsme kolem něho prošli k výtahu.
„Všiml jste si, jak se recepční na nás ani nepodíval? Nepřišlo Vám to jeho jednání divné, Romane?"
„Třeba byl zabrán jen do svojí práce. Nepřikládejte hned všemu význam."
Vystoupili jsme z výtahu a zaslechli jsme podivný zvuk linoucí se z našeho pokoje. Když jsme došli ke dveřím apartmá, podivný zvuk se změnil v naříkání a já poznala hlas poručíka.
„Proboha Romane, něco se muselo stát! Rychle otevřte dveře!"
Obraz zhrouceného poručíka, který se nám po otevření dveří naskytl, nám vyrazil dech. Ležel na zemi. Jeho dvoumetrová postava byla schoulená do klubíčka a hlavu měl ukrytou pod polštářem. Kvílivé zvuky, které vydával, nás naprosto šokovaly. Zůstali jsme nehnutě stát ve dveřích. První se z šoku vzpamatoval Roman:
„Ivane, kamaráde co se stalo? Jsi v pořádku?"
Kvílení utichlo. Opatrně jsem se k poručíkovi přiblížila a pohladila ho za ruku. Co nejklidněji jsem se zeptala:
„Ivane, to jsem já, Kačenka a Roman. Stalo se ti něco?"
Z pod poltáře se vynořila uslzená tvář zoufalého Derera. Chvíli na nás beze slova hleděl, pak vstal, odešel do koupelny a my jen slyšeli, jak si pustil vodu v umyvadle. Po chvíli vyšel zpět s mokrou hlavou a usedl na pohovku. Roman mezitím z minibaru vyndal malou lahvinku whisky a nalil jí do skleničky. Když se Ivan posadil na pohovku, podal mu ji a ten ji vypil na ex. Teprve potom se mu vrátila řeč.
„Jsem idiot, že jsem ji pozval do pokoje, ale vona byla tak nádherná a já už neměl dva měsíce ženskou."
„Jakou ženskou jsi sem pouštěl? Vůbec ti nerozumíme," řekl Roman.
„No tu, po který jste mi poslali ten vzkaz," řekl poručík a podával mi lísteček.
„Ale tohle jsem nepsala já, to není moje písmo," vykřikla jsem udiveně.
Roman s Ivanem se na mě nechápavě podívali.
„No a kdo byla ta dívka?" netpělivě mě přerušil Roman, který pochopil, že lístky se vzkazem někdo zaměnil.
„Kalva se jmenovala. Říkala, že je také z Čech a pracuje tady v hotelu. Tak ji poslali se vzkazem, protože neumím německy."
„No a dál, Ivane."
„Pak jsme si chvíli povídali a ona, že už musí jít a já nechtěl aby odešla, tak jsem jí nalil víno z minibaru a pak mě poprosila, zda může jít do koupelny, a když se vrátila, byla úplně nahá."
Poručík se opět rozplakal jako malé dítě. Přistoupila jsem k němu a pohladila ho a konejšivě se ho zeptala:
„A co se stalo pak?"
„No právě, že nic. Jsem jako chlap selhal…
Ona se naštvala, a když odcházela, tak se mě zeptala, zda nejsem homosexuál."
Pochopila jsem, že se už nemám raději na nic ptát a bude lepší, když odejdu do svého pokoje. Je na Romanovi, aby z toho Ivana dostal.
Jen co jsem zavřela dveře do své ložnice, přistoupila jsem k oknu, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Zahlédla jsem, jak k našemu hotelu přijel taxík, z kterého vystoupila elegantní kapitánka. Dříve než jsem stačila uskočit, mě zahlédla. Vítězoslavně se na mě usmála a vešla do hotelu.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama