„To jsem ráda, že už jsi vzhůru,“ pronesla místo pozdravu.
„Ještě než půjdu dospat dnešní noc, musíš mi povědět, jaká byla recepce! Doufám, že jsi měla oči otevřené a vyřešíme záhadu žluté obálky.“
„Všechno je jinak, Olgo. Já, Roman i Honza jsme v pěkném průšvihu a navíc dneska v poledne odjíždím do Španělska.“
„Kam že to odjíždíš, Káčo? Jaký průšvih?“ nevěřícně opakovala Olga.
„A to ještě není všechno,“ pokračovala jsem.
„Němcová měla stejné šaty jako já. Vůbec nechápala, kde jsem k nim mohla přijít. Honza je na útěku před policií, která ho podezřívá, že ukradl Pražské jezulátko a profesor Vido mě líbal.“
„Tak já si půjdu dát studenou sprchu a ty mně uvař silný čaj, protože do postele se jak tě tak poslouchám, už dneska asi nedostanu,“ rezignovaně pronesla moje nejlepší přítelkyně.
Jen co jsem se vrátila z kuchyňky a Olga z koupelny, vše jsem jí do nejmenších podrobností začala vyprávět. Olga usrkávala horký čaj Yogumin a občas nevěřícně zakroutila hlavou.
„Ten náš Roman se tedy nezdá,“ pronesla udiveně.
„Vypadá vždy tak nesměle. Já bych to do něj vůbec neřekla, že po tobě tak rychle vyjede. U mně mu to trvalo víc jak týden. Zamilovala jsi se do něho?“
„Líbá hezky, to ano, ale že bych se hned po první puse do něj zamilovala? Asi ne. Není mi čtrnáct. Znám ho jen ze školy a tam je vždy korektní,“ odpověděla jsem.
„To je přeci normální, že si ve škole udržuje odstup. Jinak bychom mu udělaly ze života peklo.“
„Hm, máš pravdu, Olgo. Na cestu do Španělska se stejně těším hlavně kvůli němu. Budu ho moci blíže poznat a zároveň si nebude moct nic dovolovat kvůli kapitánce Rubinštajnové.“
„ A taky se budeš muset mít na pozoru před tím policejním uchem,“ pokračovala v hovoru Olga.
„Co jsi mi o něm řekla, se mi moc nelíbilo. Myslí si určitě, že když má policejní uniformu, tak mu padneš k nohám.“
„Derer je neškodnej. Jak jsem si na recepci všimla kapitánka ho drží pěkně zkrátka. Poslouchá ji na slovo.“ V tranzistoráčku přestala hrát hudba a začalo vysílání reklamního bloku: Po té hlasatelka ohlásila devět hodin. Uvědomila jsem si, že v Bartolomějské mám být už za tři hodiny a já ještě nemám nic zabaleno. Dokonce jsem ještě v noční košili. Zachvátila mě panika. Rychla jsem doběhla ke skříni a sundala svůj cestovní kufr. Celá zmatená jsem začala do něj házet všechny věci ze skříně. Samozřejmě se mi do něj vše nemohlo vejít. Zůstala jsem bezradně nad ním stát. Olga, než opět promluvila, vklidu dopila osvěžující čaj:
„Běž si dát nejdřív sprchu. Já ti zatím věci roztřídím na hromádky a pak spolu v klidu zabalíme. Tímto způsobem, ten kufr nikdy nezavřeš.“ Souhlasně jsem přikývla. Z hromady jsem vytáhla ručník a vyběhla do koupelny. „Každý večer za tvůj šťastný návrat zapálím svíčku v kostele,“ loučila se ve dveřích Olga.
„A já ti budu zase posílat pohled z každého města, které navštívím,“ slibovala jsem.
Olga mě obejmula a na rozloučenou políbila na tvář. Vzala jsem kufr do ruky a zamířila ke schodišti. Vyšla jsem ven z budovy a pokračovala směrem k zastávce tramvaje. Vedle mně prudce zabrzdilo auto. Skrze okénko jsem uviděla rozesmátou tvář poručíka Derera.
„Ahoj, Kačko,“ zahlaholil zvesela.
„Dobrý den, poručíku. Co tady děláte?“
„Mám rozkaz tě vyzvednout a odvézt na nádraží. Kufr si dej na zadní sedačku a rychle si přisedni. Stojím na zákazu zastavení a nerad bych platil pokutu.“
„A od kdy policisté platí pokuty?“ pobaveně jsem se zeptala.
„To byl přeci vtípek, Káčo.“
Zrudla jsem rozpaky. Rychle jsem otevřela zadní dveře, položila kufr na sedačku a k poručíkově překvapení, jsem i nastoupila dozadu.
„Vepředu je to pohodlnější, Káčo. Pojď si přesednout. Já nekoušu.“
„Ne, děkuji. Já raději jezdím vzadu.“
„Pokud jsem Vás urazil tím tykáním, tak se omlouvám. Já jen, že když teď budeme spolu cestovat, tak mi přijde divný Vám vykat.“
„Nejedeme spolu na dovolenou, poručíku. Tykat si můžete té své kapitánce.“
Ach jó, tak se na mě nezlobte. Já už budu slušně vychovanej.“
„Nezlobím se na Vás a teď už jeďte, nebo přijedeme pozdě!“
Dříve než jsem to dořekla, Derer šlápl na plyn a já jen tak tak stihla zavřít dvířka. Na poručíkovi bylo vidět jak ho mrzí, že jsem naštvaná, a mně přišlo hloupé s ním nemluvit:
„Jedeme rovnou na nádraží, nebo se ještě zastavíme pro profesora v Bartolomějské?“
„Rovnou na vlak. Profesora přiveze kapitánka. Rozhodlo se to na dnešní operativní poradě a už Vám můžu vykecat, že pojedeme nejdřív vlakem do Vídně. Máme horkou stopu na jezule .“
„Cože, do Vídně?“ vyhrkla jsem překvapeně.
„Já jsem v životě nebyla ve Vídni. Jen jsem o ní viděla reportáž v Československé televizi a v ní říkali, že je to nebezpečné město plné zločinců a nepřátel socialismu.“
„Žádný strach, slečno Rabínová, se mnou se Vám nic stát nemůže.“
„Tak to jsem vklidu, když to říkáte Vy, podporučíku,“ pronesla jsem ironicky.
„Jakej podporučík? Já jsem čistokrevnej poručík!“
Déle už jsem se na něho zlobit nemohla.
„Tak, když jste tedy čistokrevnej, tak si můžem tykat.“
„Já věděl, že se na mě zlobíte jen na oko,“ zazubil se poručík do zpětného zrcátka.
„Já jsem Ivan.“
„Katka,“ odpověděla jsem a podala mu přes rameno ruku.
„Doufám, že se těšíte. Podle mně si pěkně užijem,“ pokračoval Ivan.
"Diety na cestu jsme prej dostali od velvyslanectví přímo královský, říkala Rubinštajnová. Ta už se s kolegyněma domlouvala, co jim všechno přiveze.“
„Hm, tak kapitánka jede spíš za nákupy, než honit paducha,“ pomyslela jsem si.
Cesta na nádraží rychle utekla. Poručík zastavil před bočním vchodem.
„Maš jít na první perón. Já musím ještě zaparkovat a předat kolegovi klíčky. Za deset minut jsem zpátky. Kapitánka už tam s profesorem čeká.“
Vystoupila jsem a vyndala kufr. Jen co jsem zaklapla dvířka od vozu, Ivan šlápl na plyn a odjel. Vzala jsem do ruky kufr a plná nadšení jsem vešla do nádražního vestibulu.
Kapitánku Rubinštajnovou nebylo možné na nástupišti přehlédnout. K mému úžasu zde nečekala žena navlečená do ohavné, zelené uniformy, ale elegantní Dáma z velkého světa, ve slušivém černém kabátku, s novým účesem a se zapálenou francouzskou cigaretou v ruce. Na první pohled bylo zřejmě, kdo je její vzor.
„To je dost, Rabínová, že jdete,“ vyštěkla místo pozdravu.
Iluze dokonalé Dámy se rozplynula.
„Dobrý den, kapitánko, dnes Vám to vyjimečně sluší.“
Rubinštajnová mě beze slova zpražila ledovým pohledem.
„Kde je Derer?“
„Jen jel zaparkovat a odevzdat klíčky.“
„A kde jste nechala Vy, našeho profesora?“
„Do toho Vám nic není!“
Neměla jsem psychickou sílu pokračovat v hovoru s nabroušenou policajtkou. Trapné ticho, které se mezi námi rozhostilo, přerušil ženský hlas v ampliónu: „Na první nástupiště přijede mezinárodní rychlík Vindobona, který dále pokračuje ve směru České Velenice, Vídeň Franz Josefs Bahnhof. Vůz první třídy je řazen hned za lokomotivou…“ Náš vagón první třídy zastavil přímo u nás. Dveře se otevřely a vystupil z nich pohledný conductér. Kapitánka mu dříve, než stačil pozdravit, vrazila do rukou své kufry a jako první nastoupila. Bylo mi jasné, že mně nikdo s kufrem do vlaku nepomůže. Dovlekla jsem kufr do kupé. Kapitánka si již vybrala nejlepší místo u okna a právě si zapalovala svoji další cigaretu.
„Toto kupé je nekuřácké,“ snažil se jí conductér zabránit v kouření.
Beze slova vyndala z kabelky svůj služební odznak. Vyděšený conductér bleskurychle zmizel.
Zvenku k nám dolehla poslední slova hlášení: „…Ukončete nástup, vlak je připraven k odjezdu.“ Vlak se pomalu rozjel.
Konec první části.
Poznámka pro čtenáře: Odjíždím na protialkoholní lečbu do švýcarského sanatoria a několik týdnů nebudu mít spojení s vnějším světem. Odměnou Vám pak bude nejenom pokračování příběhu ze světa naděje a pohlazení, ale i zápisky ze sanatoria pro odložené ženy, až moje izolace skončí. Samozřejmě za předpokladu, že léčba bude úspěšná a já svůj detox přežiji. Hezký den přeje Rita.