Seděla jsem v levém horním rohu pokoje a všechno jsem viděla. Všechno. Teď už se oblékají. Můj ty smutku, lidé jsou tak nedokonalí – jen čtyři okončetiny a skoro holí, není divu, že se za svá směšná těla stydí a soukají je do jakýchsi hadrových pytlů. Tihle dva dole mi byli od začátku zvlášť nesympatičtí: hromotluk takřka bez jediného chloupku na těle a holka, které snad rostou z hlavy celkem kvalitní vlákna, ale – pokud se nekroutí v posteli a nevydává směšné zvuky jako před chvílí – neúnavně obchází pokoje s mopem a vymetá má Díla. Ty hlupačko! Ještě budeš prolévat hořké slzy, až svět objeví Rosu von Arachné a obviní tě, že jsi zničila její unikátní výzdobu hotelu Sacher. A já v hloubi duše cítím, že mé Umění dojde uznání již brzy. Můj talent je nesporný, má píle neutuchající a v neposlední řadě pocházím z rodu, jehož slavná minulost sahá hluboko do starověku a jehož přítomnost a budoucnost je neméně skvělá.
Naši muži ovšem nikdy nestáli za zmínku, ale ženy! A z žen zejména my, zářivé sestry paterčata: Regina se stala tváří světové počítačové sítě, Ruth osobní vyplétačkou tenisových raket wimbledonské vítězky a skvostný zadeček naší Renée slouží jako model pro brusiče diamantů. A což teprve Rita, nejnadanější z nás! Za materiál pro své umění nezvolila nic menšího než osudy lidí a pavouků – a dokáže je splétat vskutku mistrovsky. Jaká škoda, že poslední dobou utápí své schopnosti v alkoholu!
Ta holka, Kalva, si něco špitala se svým holohlavým milencem u dveří a hladila jej při tom po tváři. Chápu, že při jejích a jeho rozměrech by bylo obtížné, aby jej po milostném aktu pozřela, jak se sluší, ale tyto důvěrnosti… už toho na mne bylo vskutku příliš. Rozhodla jsem se změnit prostředí. Bez hlesu jsem se škvírou pode dveřmi protáhla na balkon a spustila se z něj o patro níž. Okno pokoje zde bylo naštěstí otevřené a žena, kterou jsem uvnitř spatřila sedět v křesle, o mnoho pohlednější: na první pohled mne zaujala její něžně chlupatá lýtka, světlá hříva a rudá ústa, která mi svým výrazem připomněla mou drahou přítelkyni kudlanku. Bohužel také nebyla sama; skláněl se nad ní prošedivělý elegán a s ustaraným výrazem ve tváři jí přes rameno hleděl do zažloutlého listu, který držela v prstech se špičatými červenými drápy.
„Kdo tohle, ksakru, mohl sepsat?“ opakovala a hryzla si rty. „Já pak viděl jsem a slyšel jsem tyto věci – vaše nezodpovědné chování – souzeni budete podle skutků svých – a sypouce prach na hlavy své křičeti budete, plačíce a kvílíce a řkouce: Běda! – nyní popadnouce své saky paky bez meškání se odebéřete všichni, opakuji, všichni! na jediné pravé místo – je to nějaká díra v severním Španělsku – soška milostiplného Jezulátka není určena do vašich nehodných rukou, předáte Ji přesně dle mých pokynů – jestliže neuposlechnete budete mučeni dnem i nocí na věky věků a uvrženi do jezera ohnivého – vy tomu rozumíte, Michale? Co uděláme? Co řekneme ostatním?“
Muž, jehož oslovila „Michale“, odevzdaně sklesl do protějšího křesla a složil hlavu do dlaní. „Citáty z Apokalypsy…podivná záliba v přechodnících…,“ mumlal, „co mi to jenom připomíná…“
„Jde nám o krk a vy se staráte o gramatiku!“ vykřikla žena a rozzlobeně vyskočila.
Michal k ní zvedl oči: „Nedá se dělat nic, vůbec nic, má drahá. Musíme všichni urychleně do Španělska. Běžte si připravit zavazadla a informujte, prosím, v tomto smyslu svého, ehm, podřízeného. Rabínovou s profesorem si vezmu na starost sám.“
„Nezapomeňte si tu slečnu pokojskou,“ odsekla blondýnka a uraženě vykráčela z pokoje. S bolestí jsem sledovala, jak se její jehlové podpatky bez milosti zapichují do skvostného vzoru ručně vázaného hotelového koberce.
Michal jí dvorně přidržel dveře a pak ji následoval. Jaké štěstí! Konečně jsem v pokoji osaměla a mohla nerušeně tvořit! Rozhodla jsem se vyzdobit oba rohy pokoje nad oknem, obháčkovat stínítko lampy a vylepšit nechutně vulgární obraz na stěně. Znázorňoval dívku na kanapi, poněkud podobnou Kalvě z horního patra, a stejně tak hloupě holou. Pracovala jsem bez oddechu, čas se pro mne přestal existovat, ve svém tvůrčím vytržení jsem nevnímala okolní svět. Dokázala jsem dokončit téměř vše, co jsem si předsevzala, právě jsem několika složitými ornamenty pokryla dívčin klín a postupovala k jejímu pupku, když klaply dveře a Michal se vrátil. Prchla jsem za rám obrazu a opatrně odtud sledovala, zda není můj život a mé Umění v ohrožení. Lidem skutečně není radno důvěřovat.
Ale vypadalo to, že bezprostřední nebezpečí mi nehrozí. Michal vyňal ze skříně kufr a pečlivě do něj poskládal oblečení z ramínek. Poté do menšího příručního zavazadla uložil pár drobností, které porůznu ležely na stolku vedle lůžka. Bral zrovna do ruky jakousi knihu, když jeho zrak spočinul na obraze, který jsem před několika okamžiky tak umělecky pojednala. Zatajila jsem dech. Nepadne mé Dílo opět za oběť nechápavému ignorantovi? Nesmete jediným pohybem ruky to, co jsem s láskou a péčí vytvořila? Ale nestalo se tak. V jeho očích jsem naopak užasle četla pochopení a obdiv. Rozbušilo se mi srdce a ve všech svých osmi kolenou jsem pocítila slabost. Konečně někdo, kdo mi porozumí! Kdo ocení mé Umění i mou citlivou duši!
V tu chvíli se Michal odvrátil od obrazu, usedl na pohovku a s povzdechem si vyzul své dokonale naleštěné polobotky. Ach Bože! Na jeho pravé patě jsem v modré ponožce spatřila nezanedbatelnou díru. Kdyby mi tak bylo dopřáno ji zalátat! Slzy mi vstoupily do očí; bylo rozhodnuto. Když se na okamžik obrátil ke mně zády, vyplížila jsem se zpoza rámu a nepozorovaně vklouzla do jeho příruční brašny od Vuittona. Koneckonců, umělci by měli za inspirací cestovat, a Španělsko je, jak jsem se doslechla, proslulé krajkovými mantilami. A navíc – léto končí a much ve Vídni poslední dobou valem ubývá. Doufala jsem, že na slunném jihu by to mohlo být lepší.
Ještě téhož večera jsme v letištní restauraci společně očekávali spoj do Madridu, který se opozdil vinou bouřlivého počasí. Naše skupinka, jejíž členy jsem si nyní mohla podrobně prohlédnout, působila věru nesourodým dojmem. Derer i blonďatá kapitánka Rubinštajnová mlčky upíjeli ze svých sklenic, on zachmuřeně, ona podrážděně. Michal si u kávy se šlehačkou listoval barevným časopisem. Tmavovlasá Kateřina, která mi pro své bohaté nezkrotné kadeře ihned přirostla k srdci, a její přítel Roman v nemožných kšandách vzdorně mlčeli u vedlejšího stolu. Jediná Kalva vypadala, že se na výpravu za hranice všedních dnů upřímně těší.
Cesta do Španěl pro mne nebyla zpočátku příliš inspirativní. Strávila jsem ji většinou skrčená ve tmě mezi perletí vykládaným plnicím perem, zápisníkem v kožených deskách, tabletami na migrénu a bohužel také krabičkou perzervativů a deodorantem, který mi neodbytně asocioval repelentní spray; ještě nepříjemnější mi však bylo sousedství holicího strojku. Ale my pavoučice jsme trpělivé a navíc mne u srdce hřálo vědomí, že jsem stále s Ním!
Po příletu do Madridu jsme strávili několik nekonečných hodin ve vlaku na sever a poté jeli najatým vozem kamsi do hor. Bohužel jsme se nejspíše nedostali až na místo určení, protože když jsme vystoupili a já obezřetně vyhlédla ze svého úkrytu, spatřila jsem neutěšený obraz. Kapitánka Rubinštajnová mezi šluky z cigarety chrlila výčitky směrem k Michalovi a Dererovi. O kus dál se Kateřina vyčerpaně opírala o rozpačitého Romana a prostoduchá Kalva se v této unavené dvojici naléhavým hovorem marně pokoušela probudit alespoň nějakou chuť do života. Všichni jsme stáli na návsi neuvěřitelně zpustlé vesnice, kde na nás z uctivé vzdálenosti zvědavě civělo pár zjevných idiotů.
„My se tam musíme dostat!“ rozčilovala se kapitánka. „Prostě musíme, jakkoli, chápete?“
V tu chvíli k nám přistoupil jeden z místních pobudů v umolousaném kabátě. „Venceslao!“ vyrážel ze sebe a ukazoval k jednomu z polozřícených domů, na jehož prahu si jakýsi mladík čáral klacíkem do písku abstraktní obrazce bez sebemenší estetické hodnoty. „Venceslao!“
Mladý muž zvedl hlavu a pohlédl naším směrem. Od ostatních vesničanů se lišil tím, že mu brýle s tenkými obroučkami dodávaly alespoň poněkud inteligentní výraz. Odložil svůj klacík, vstal, oprášil si dlaně a nevzrušeně k nám přistoupil.„Co pro vás mohu udělat?“ otázal se dokonalou angličtinou.
Michal mu sdělil jméno vesnice, které udával anonymní dopis jako cíl naší cesty. „Mohl byste nám, prosím, zajistit nějaký vhodný dopravní prostředek a průvodce, znalého místních poměrů?“ zeptal se zdvořile.
„Ale ovšem,“ usmál se Venceslao. „Zavezu vás tam osobně, beztak mám cestu tím směrem. Potřebuji si u přátel vyzvednout kozla.“
Zanedlouho jsme již seděli na korbě vetchého náklaďáčku a kodrcali se po hrbolaté silničce strmými serpentinami mezi pastvinami a kamenitými políčky. Cesta byla nekonečná. Teprve za setmění se před námi ukázala mohutná budova osamělého hostince. Venceslao zastavil a pobídl nás, ať vystoupíme. „Zůstaňte tady, odvezete nás zpátky!“ poručila mu kapitánka, ale on s úsměvem pokrčil rameny.„Je mi líto, ale to nebude možné. Mám zítra hrát na tubu na pohřbu jedné ze svých pratet a nemohu se zde tedy zdržet. Pouze převezmu kozla a neprodleně se vracím domů.“
Teprve příslib zánovního logaritmického pravítka chlapce oblomil a přiměl odpřisáhnout, že se hned ráno vrátí a odveze nás zpět do civilizace. Potom odejel a my zůstali na pusté pláni s jediným neméně pustým stavením sami. Vichr zesílil, musela jsem se všemi osmi nohami pevně přidržovat okraje Michalovy brašny. Na krajinu od východu valila tma. Chystali jsme se právě vykročit k hostinci, když Derer zvolal: „Podívejte!“ Zděšeně ukazoval na nedalekou skupinku ostnitých keřů: „Co je to tam? To hrozné zvíře?“
„Máte halucinace, poručíku,“ odbyla jej kapitánka. „Nějaké děsné bílé myši, že?“
„Přísahám, že jsem viděl velikého psa!“ oponoval Derer. Kapitánka se ušklíbla, ale počínající hádku zarazila postava v dlouhých černých šatech, která se objevila v pootevřených dveřích hostince. Její tvář ozářily poslední paprsky zapadajícího slunce.
„Olga?“ zašeptala udiveně Kateřina ke svému příteli.
„Olga!“ zvolal Roman s jistým rozechvěním.
Olze, která si nás v tom okamžiku také povšimla, vypadla z ruky plechová piksla. Kutálela se s rachotem po kamenité půdě k našim nohám a trousila za sebou podivně pokroucené lístky. Všudypřítomný vítr je zvedl do vzduchu a přivál nám je k tvářím.
„Čaj Yogumin…,“ vydechla Kateřina. Bylo to poprvé, kdy jsem na jejích rtech zahlédla úsměv.
Poznámka autorky: Hostinec na španělské větrné pláni se vyskytuje v povídce Josepha Conrada: "Hostinec u dvou čarodějnic" (Mezi přílivem a odlivem, Orbis Praha, 1975).