Pověděla jsem Olze, co se za celý den seběhlo. Nic jsem jí nezatajila. Věděla jsem, že jí mohu naprosto důvěřovat a potřebovala jsem se svěřit. Když jsem skončila své vyprávění, zeptala jsem se jí, co si o tom myslí a zda jsem udělala chybu, když jsem nikomu o té vyměněné obálce neřekla. Rozhostilo se mezi námi ticho. Upíjely jsme čaj Yogumin a já netrpělivě čekala, až konečně Olga promluví.
„Zachovala bych se stejně,“ promluvila klidně.
„Dopis bych doručila a nikomu nic neřekla. Přišla bys kvůli té potvoře, které jsi nic špatného neudělala, o práci a možná by tě vyhodil profesor Vido i u zkoušky. Na tu Hanku si budeš muset dávat pozor. Vůbec bych jí neříkala, že sis všimla chybějící pečeti. Pochybuji, že šla za Matouškem a řekla mu o tvé chybě. Hloupá určitě není. Nejlepší bude, když se zítra na recepci pokusíš z našeho profesůrka nenápadně vytáhnout, co v tom dopise bylo.“
„A jak to mám asi udělat, když jasně řekl, že mi to nemůže povědět?“ zeptala jsem se naštvaně.
Olga se na mě chápavě podívala a pak rezolutně prohlásila:
„Vždyť tě nepozval na recepci jen proto, že jsi mu přinesla dopis, ale protože se mu líbíš.“
Při té odpovědi jsem se začervenala až po kořínky svých havraních vlasů. Olga se šibalsky usmála a pokračovala:
„Vsadím se, že ti nedá moc práce, abys mu rozvázala jazyk. Přivezla jsem si z domova nové večerní šaty do divadla, které mi mamka ušila podle Burdy. Půjčím ti je, a když si vezmeš na sebe i darovaný podvazek, tak se klidně vsadím o co chceš, že ti bude Roman klečet u nohou. Nech to na mě. Zítra večer budeš nejkouzelnější dívka!“
Byla jsem příliš unavená, abych jí dokázala odporovat. Dopila jsem čaj, převlékla se do noční košilky a vkouzla do své postele. „Kávu si osladím o trochu víc. Svý bendžo naladím, a jinak nic.,“ probudil mě ráno z éteru hlas božského Káji. Tranzistoráky byly na kolejích zakázány, kvůli studentským večírkům, ale my jsme si ze zákazu hlavu nedělaly. Olga ráno místo cvičení tancovala a bez hudby tančit prostě nejde. „Tak já už musím běžet, abych stihla stejnou tramvaj jako včera,“ křikla jsem na tančící vílu a pospíchala na tramvaj. Těšila jsem se na setkání s Honzou. Tramvaj přijela, já nastoupila a rozhlédla se. Honza v tramvaji nebyl. Moje výborná nálada byla pryč. Zklamaně jsem usedla na vyhřívanou sedačku.
„Třeba jen zaspal, nebo mu před nosem ujela tramvaj,“ problesklo mi hlavou.
Smutně jsem pozorovala skrz okno probouzející se Prahu. Na zastávce Honza také nečekal. Moje nálada klesla na bod mrazu. Pomalu jsem se loudala do práce. Zdálky jsem zahlédla, jak před velvyslanectvím parkuje policejní vůz. Zmocnila se mě zlá předtucha.
„Něco strašného se muselo Honzovi stát!“
Přidala jsem do kroku. Zazvonila jsem u vrat, a když jsem byla vpuštěna dovnitř, rovnou jsem zamířila do svého kamrlíku na konci chodby. Na jejím začátku jsem nemohla minout kancelář Hanky. Ze zvědavosti jsem se zastavila a snažila se zachytit jakýkoliv zvuk vycházející z kanceláře. Nic. Sebrala jsem veškerou odvahu a potichu zaklepala. Nikdo se neozval. Vzala jsem za kliku. Bylo zamčeno.
„Co teď? Mám zde počkat, nebo jít do své kanceláře, a pak se vrátit a vyzvědět, co se stalo?“ Než jsem se stačila rozhodnout, uslyšela jsem za zády klapot lodiček. Otočila jsem se a spatřila Hanku, jak se ke mně blíží v doprovodu muže a ženy v policejních uniformách.
„To je slečna Rabínová, s kterou chcete hovořit,“ pronesla úředním tónem Hanka Němcová. „Ano, to jsem já,“ pronesla jsem tiše, nevěřícně zírajíc na malou, asi čtyřicetiletou ženu. Její výrazně namalované oči, spolu s drahým perleťovým lakem na nehty, ostře kontrastovaly s její zelenou policejní uniformou. Vlnité blond vlasy jí sahaly až k pasu.
„Kapitánka Rubinštajnová, kriminální policie,“ vyštěkla místo pozdravu.
„A to je poručík Derer,“ pokračovala.
Její ráčkování se nedalo přeslechnout. Moje oči pohlédly na dvoumetrového, holohlavého policistu. V jeho očích jsem ke svému údivu spatřila ničím nezastíraný sexuální zájem. Úplně vykolejená jsem uhnula Hance v cestě ke dveřím do její kanceláře. Odemkla je a pozvala nás všechny dál. Uvnitř mi rukou naznačila, kam se mám posadit. K mému překvapení, byly již na protější straně stolu připraveny dvě židle i pro policisty.
Hanka se ujala role hostitelky:
„Mohu Vám něco nabídnout k pití? Čaj, kávu, nebo snad minerálku?“
„Čaj,“ odpověděla první kapitánka.
„Pro mě taky jeden, prosím,“ zdvořile odpověděl poručík.
„Mě tedy také,“ připojila jsem se k nim. Hanka odkráčela z kanceláře do vedlejší kuchyňky. „Potřebujeme, abyste nám odpověděla na několik důležitých otázek, Rabínová,“ zahájila rozhovor kapitánka Rubinštajnová.
„Ano, zajisté,“ souhlasila jsem.
Upřený pohled poručíka mě znervózňoval.
„Tak tedy začněme,“ ujala se slova policistka.
„Kde jste byla včera večer?“
Žaludek se mi stáhl úzkostí tak, až se mi chtělo zvracet.
„Já jsem nic neprovedla,“ vykoktala jsem ze sebe.
„Z ničeho Vás neobviňujeme. Odpovězte na otázku!“
„Byla jsem ve škole.“
„A kam jste potom šla, Katko?“
Poručík Derer poprvé promluvil. Pohlédla jsem do jeho očí a věděla jsem, že tomuto muži nikdy nedokáži lhát.
„Pak jsem měla schůzku s profesorem Videm,“ odpověděla jsem.
„Kde?“
„Před kostelem Panny Marie Vítězné.“
„Důvod té schůzky?“
V tom okamžiku se otevřely dveře a vešla Hanka s podnosem. Beze slova každému z nás podala šálek čaje a já ucítila známou vůni omamného čaje Yogumin. Hanka odešla a otázku naštěstí zopakovala kapitánka.
„Pan profesor potřeboval se mnou mluvit, a tak mi navrhl schůzku,“ pokračovala jsem.
„Proč se s Vámi nesešel ve škole?“
„Kvůli možným drbům. Znáte to?“
„Ne, neznám,“ ledově odpověděla Rubinštajnová.
„Přišel na tu schůzku?“
„Musela jsem chvíli čekat, ale přišel.“
„Kde jste na něj čekala?“
„Před kostelem.“
„Všimla jste si nečěho podezřelého?“
„Nevšimla. Byla jsem tam poprvé.“
„Kvůli čemu se tedy pan Vido s Vámi chtěl včera setkat?“
„Pozval mě na dnešní recepci.“
„Jakou recepci?“
„Tady na velvyslanectví. Profesor potřebuje doprovod, a protože zde pracuji, tak mě požádal, abych ho doprovázela.“
„Tak doprovod,“ sarkasticky opakovala Rubinštajnová.
„Ano, doprovod,“ trvala jsem na své verzi a drze jí pohlédla do očí.
„Tak to je zatím vše, Rabínová,“ ukončila rázně rozhovor policistka.
„Děkujeme Vám, Katko,“ pronesl svým chraplavým hlasem poručík Derer.
„Zde je moje telefonní číslo. Zavolejte mi, pokud si na něco důležitého ještě vzpomente.“
Nejen já jsem pochopila, že je to otevřená výzva k jinému druhu setkání.
„Půjdeme,“ nekompromisně poručila Rubinštajnová.
Poručíkova mohutná postava okamžitě vystřelila ze židle a zamířila ke dveřím.
„A co se vlastně stalo?“ našla jsem odvahu se zeptat na příčinu nepříjemného rozhovoru.
Poručík Derer mi opět pohlédl svým okouzlujícím pohledem do očí a řekl:
„Pražské jezulátko včera bylo ukradeno!“ Dveře za policisty zaklaply a já zůstala v kanceláři sama. Z té poslední věty mě polil studený pot po celém těle. Sáhla jsem po šálku s horkým čajem a napila se. Sevření kolem žaludku polevilo a já se konečně mohla zhluboka nadechnout.
Do kanceláře vešla Hanka. Konečně jsem měla čas si ji podrobně prohlédnout. Měla na sobě černou blůzku s krajkovým dekoltem, černou brokátovou sukni s katalánskou výšivkou a červené lodičky na jehlových podpatcích. Hedvábnou stuhou svázané vlasy, které měla vyčesané do drdolu, jí dodávaly vizáž španělské señority. „Jsi doufám v pořádku?“ snažila se o přátelský tón.
Odměřeně jsem se na ní podívala a ledově odpověděla:
„Zajisté!“
Dopila jsem čaj a chtěla jsem odejít. Ozvalo se však zaklepání a do místnosti vešel Michal.
„Dobré ráno, děvčata,“ pronesl nervózně.
Hanka se jen nepatrně usmála a přikývla na pozdrav.
„Dobré ráno, pane atašé,“ pronesla jsem poněkud nesměle.
„Udělejte mi Hanko, prosím, Váš proslavený čaj a nechte nás o samotě,“ poručil Michal.
„Samozřejmě, Michale,“ pronesla s přehnaným důrazem na jeho jméno.
Jen co se za ní dveře zavřely, pokračoval Michal v rozhovoru.
„Na co se Vás Kateřino vyptávali?“
V jeho hlasu jsem zaslechla úzkost. Co nejklidněji jsem mu převyprávěla celý policejní výslech.
„Řekla jste jim o tom dopisu ode mne?“
„Ne, neřekla, nezeptali se na něj.“
„Jste skvělá, Kateřino. Nikdy Vám to nezapomenu!“
Překvapená jeho nenadálým projevem vděčnosti jsem vstala. Michal ke mně okamžitě přistoupil, objal mě a políbil na obě tváře. Z jeho zády se ozvalo zakašlání. Němcová s podnosem opět stála ve dveřích a nevěřícně nás sledovala. Moje oči zachytily její nenávistný pohled. Jakmile Michal uslyšel zakašlání, pustil mě, obešel stůl a posadil se na volnou židli. Hanka před něj položila šálek s čajem Yogumin a bez slova opustila kancelář.
„Můžete mi pane Matoušku říct, co bylo v onom dopise?“
„Velice rád bych Vám to Kateřino řekl, ale nemohu vyloučit, že Vás Policie bude ještě vyslýchat. Pokud by se tak stalo a ptali se na dopis pro profesora Vida, sdělte jim, prosím, že jsem mu posílal pozvánky na recepci.“
„Zajisté, pane atašé,“ souhlasila jsem.
V tu chvíli jsem pochopila, že jsem se stala součastí nějakého tajemství, které nemůže být Policii prozrazeno. Logicky jsem z toho usoudila, že z práce mě rozhodně vyhazovat nikdo nebude. Dříve než jsem to stačila celé domyslet, se ozval Michalův sametový hlas.
„Vím, že na přípravu recepce jste příliš času neměla, proto Vám na dnešek uděluji volno, abyste se stihla připravit.“
„Děkuji pane Matoušku, měla jsem od rána obavu, abych vše zvládla.“ Na stole zazvonil telefon. Michal ho zdivhl a zároveň mně naznačil, takřka neznatelným pohybem hlavy směrem ke dveřím, abych odešla. Zvedla jsem se ze židle a potichu vyklouzla na chodbu. Poznámka: Na hlavní stránce stránce text ponechám pouze do dnešního večera, pak ho přesunu do privátního blogu, kam patří. Rita.
Blog | Svět naděje a pohlazení