Poručík Derer se v restauraci vídeňského hotelu Sacher po dvou panákách Tullamore uvolnil a rozhodl se dát si další skotskou. Do třetice si dopřeje Glenfiddich, zazubil se na sebe do obřího benátského zrcadla na stěně a rozjařeně máchl na číšníka.
Fascinovaně pozoroval, jak se stoupající hladinou alkoholu v krvi se rudá skvrna od rtěnky z kapitánčina ubrousku, kterým si utřel pot, na jeho holé lebce rozpíjí a nabývá tvarů exotických tropických květin. Nemohl ze svého odrazu v zrcadle odtrhnout oči. Rozhodl se, že si rtěnku na hlavě ještě chvíli ponechá a bude se bavit jejími metamorfózami.
Čísník se sveřepě stisknutými rty poněkud prudce postavil na stůl objednanou whisky. Derer ho ignoroval a blaženě převaloval nápoj na jazyku, ztracený v myšlenkách. Po chvíli pohlédl na hodinky a užasl. Od chvíle, kdy v restauraci osaměl, uběhly skoro dvě hodiny. Nemůže už na profesorův návrat čekat, jak mu kapitánka Rubinštajnová poručila. Musí zpátky na pokoj, aby nepropásl očekávaný příchod jistého návštěvníka. Zvedl se a bez placení zamířil nejistým krokem k výtahům, aniž zaregistroval nesouhlasný pohled číšníka, jenž ho doprovázel k východu z restaurace.
Kapitánka byla ve svém hotelovém pokoji právě hotova s výslechem pokojské Kalvy.
„Můžete jít,“ štěkla nerudně, aniž dívce poděkovala za ochotu, se kterou jí všechno vyklopila, i podrobnosti, do kterých kriminální policii nic nebylo.
Kalva sklopila hlavu a mlčky vykročila ve dveřím. Ruka sahající po klice jí však ztuhla ve vzduchu, protože právě v té chvíli někdo začal zvenku na dveře zběsile bušit.
„Co je, kruci?“ vykřikla kapitánka popuzeně, zapalujíc si cigaretu. Těšila se, že si užije chvilku samoty a klidu. Že se aspoň na okamžik bude moci pohroužit do snění. O něm…
Dveře se rozlétly a do pokoje vtrhl profesor Vido. Za ruku táhl uplakanou Kateřinu Rabínovou. Kalva mezitím rychle vyklouzla na chodbu.
„Nebudete věřit, co se stalo?“ vyhrkl Vido. V obličeji byl rudý a zpocený.
„Ale jděte. Copak se stalo?“ zeptala se Rubinštajnová sardonicky se zvednutým obočím a ohrnutým rtem.
Vido byl cele zaujat starostlivým usazováním štkající Kateřiny do křesla a kapitánčinu ironii vůbec nezaznamenal.
„Když se zjistilo, že Káťa zmizela, běžel jsem do jejího pokoje a našel jsem u ní v koupelně vzkaz…“
„Hmm, a jakpak jste se do toho pokoje dostal?“ přerušila ho Rubinštajnová.
Profesor zrudl. „Na tom papírku bylo napsáno,“ pokračoval bez odpovědi na kapitánčinu otázku, „že máme Káťu hledat v klášteře za městem. Okamžitě jsem skočil do taxíku a tam mě hned zavedli za jedním mnichem, jako by na nás už čekali. Měl kápi staženou přes oči, vůbec jsem mu neviděl do obličeje. Ten mnich mě dovedl k cele, kde drželi Kateřinu, a nechal ji jít s varováním, že jestli budeme strkat nos do cizích záležitostí, příště to s ní nebo někým z nás dopadne mnohem hůř.“
Dívce se při jeho slovech vydral z hrdla srdceryvný vzlyk.
„Tak nám povězte, jak to bylo, Rabínová.“ Rubinštajnová se obrátila k dívce zhroucené v křesle s obličejem schovaným v dlaních.
Následovalo jen odmítavé zavrtění hlavou a další série vzlyků.
„Za celou dobu jsem z ní nedostal jediné slovo,“ stěžoval si Vido s ustaraným výrazem a tázavě se zadíval na kapitánku, jako by od ní očekával, že mávne kouzelným proutlem a dívka promluví.
„Takhle to nemůžete nechat!“ vykřikl zoufale, když se od kapitánky nedočkal pomoci. „Co tam s ní dělali? A co když Káťu znovu unesou a něco se jí stane? Musíte jí poskytnout ochranu!“
Kapitánka se beze slova znechuceně obrátila k oknu a vyhlédla do ulice. Proč tu musí marnit čas s těmi budižkničemy?
Najednou jí ztuhla krev v žilách. Muž, který jí nosil kytice, kvůli kterému omládla o deset let a se kterým plánovala budoucnost, stál před hotelem na chodníku s … No to snad ne! Španělský atašé se držel za ruku s Kalvou! Něco si špitali a zamilovaně se na sebe culili. Po chvíli zvolna vykročili ruku v ruce směrem k Opernring.
Rubinštajnová cítila, jak se jí zatmívá před očima. To musí být noční můra, ze které se probudí. Probůh, co bude teď dělat? Měla kriminální policie plné zuby a do Michala vkládala naděje, že jí pomůže se toho povolání zbavit. Namlouvala si, že je do něj zamilovaná, že se vezmou a že se o ni postará. Že si pro změnu bude užívat coby spokojená hospodyňka v domácnosti. Dokonce jí bylo jedno, ve které zemi si tu domácnost zařídí.
Navíc chtěla od kriminálky odejít i proto, že jí začínaly být nepříjemné sílící sympatie k poručíku Dererovi. K tomu buranovi, který myslel jen na surfování a na celém těle neměl snad jediný chlup. Přesto jí proti její vůli čím dál víc imponoval. To kvůli němu si přestala stříhat vlasy na ježka. Kvůli němu přešla ze startek na elegantnější gauloisky a dokonce uvažovala o tom, že přestane kouřit, protože poručík pach cigaretového kouře nesnášel. Kvůli němu začala nosit černé punčochy místo bílých, protože věděla, že v nich její nohy vypadají štíhlejší. Kvůli němu už několikrát málem sáhla po žiletce, aby svoje lýtka učinila stejně hladká a aerodynamická, jako byla jeho hruď.
Ale zatím se vždy včas vzpamatovala. Milostné vztahy s podřízenými pro ni byly tabu. Nic takového nepřichází v úvahu! Poručíka prostě musí ze svého života vymazat. A atašé, který se jí už hodnou dobu dvořil, jí v tom měl pomoci.
A teď tohle…
Zatímco se jí v hlavě zběsile honily myšlenky jako divocí psi dingo, její – teď už bývalý – vyvolený a Kalva mezitím zmizeli z dohledu. Ne, nesmí se tomu zklamání poddat. Musí to zvládnout. Nikdo nesmí nic poznat. Rubinštajnová nasadila jogínské dýchání a po chvíli cítila, jak jí tělem opět začíná proudit krev. Jakoby z dálky k ní z pokoje opět dolehlo kvílení Rabínové, která se ne a ne uklidnit.
„No tak, Rabínová, vzmužte se," kapitánka se otočila od okna do místnosti s kamenným výrazem. Ve tváři byla nezvykle bledá. Připomínala sfingu. Její oči byly dvě neproniknutelné ledové kry, které globální oteplování neroztaví ani za padesát let. „To tady zrovna teď potřebujeme, hysterky," dodala spíš pro sebe a rty se jí zkřivily do opovržlivého šklebu. „Kde je kruci ten poručík?" zvedla náhle hlavu a tázavě zabodla oči do Vida. „Zavolejte ho!"
Profesor přestal chlácholivě hladit Kateřinu po ruce, vyskočil jako pružina a vystřelil z místnosti, kde zavládlo ticho. Rubinštajnová zůstala pohroužená do svých chmurných myšlenek a škytající Rabínovou ignorovala.
Po chvíli se ozvalo zaklepání a vstoupil poručík Derer. Bez Vida. Nepřítomně se usmíval, jako by se zrovna probudil z nějakého příjemného snu.
„Co se děje?“ zakřenil se přiblble. Lebku i hruď v rozhalené košili měl čerstvě oholenou.
Rabínová byla mimo a Rubinštajnová nemohla vidět, že poručík v kapse blaženě svírá sáček, ve kterém byla lahvička s několika modrými pilulkami s vyraženým písmenem V. Balíček mu poslal kamarád z Kolumbie a před malou chvílí ho doručil kurýr. Sáček byl z netěsnící velrybí ponorky ještě trochu provlhlý, ale pilulky v lahvičce byly netknuté.
Hned po poradě s Rubinštajnovou si na na pokoj pozvu dvě pokojské, těšil se Derer v duchu. Ne, tři. Ne…, no, ještě si to rozmyslím, usoudil, když si uvědomil, že Rubinštajnová k němu mluví naléhavým tónem.